Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Třeba se vidíme naposledy

Jsou chvíle, ve kterých můžeme "jen" doufat. V doufání je stále naděje, ale je to jako se vším v životě. Doufání nás může obohatit, ale také ho můžeme promarnit. Je to jen na nás.

V sobotu jsem dostala ránu do srdce. Od té doby v tom lítám. Zvláštní bylo, že ve chvíli, kdy se to stalo, jsem byla naprosto klidná. Až jsem si říkala, ty vole, holka, co s tebou je. Tohle s tebou nic nedělá? 

"Půjdu na operaci. A pak se uvidí." řekla ona.

"A kdy můžeme přijet?" zeptala jsem se já.

"Domluvíme se po operaci." ozvalo se z telefonu.

"Až po operaci?" ujišťovala jsem se, protože jsem cítila, že bych ji chtěla vidět už zítra, nejlépe už dnes.

"Ano, po operaci." zopakovala ona.

"Dobře." řekla jsem já. 

Pak jsme si o tom povídaly, jako by to byl nějaký běžný zákrok, což není. Zvláštní je, že v tu chvíli jsem měla pocit, že všechno bude dobré. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být jinak. Nechápala jsem, kde se ve mně berou ta jistota a klid. Vnímala jsem její přiškrcený hlas. Mluvilo se jí o tom těžko, ale mluvila věcně. Žádný náznak sebelítosti. 

"Jsi statečná." řekla jsem jí. A ona na to, že není, protože když jí lékařka sdělila diagnózu, rozbrečela se tam. 

"To nemá se statečností nic." ujistila jsem ji. "Je dobře, že jsi brečela. Prosím tě, breč, jestli se ti chce." 

"Už to nejde." zkonstatovala ona.

Potom jsme rozebíraly běžné věci, jako by to před tím nebylo řečeno, ale přitom bylo. Cítila jsem se nepatřičně. Jako by to moje hlava nějak nepobrala nebo co. Chtěla jsem ji podpořit. Chtěla jsem, aby byla klidná. Chtěla jsem, aby se nebála. 

Poté co jsme dohovořily, ve chvíli, kdy jsem přes červenou ikonku ukončila hovor, jako by se přese mě převalila Tsunami. Musela jsem ven. Na vzduch. Pak už jen vím, že jsem běžela tmou a v hlavě se mi znovu odvíjel ten telefonát až do okamžiku, kdy mi řekla, že se chce vidět až po operaci.

Jak jako až po operaci? Zbortila jsem se na chodník a propukla v pláč. Co když se něco po..... a už ji nikdy neuvidím?!

Ta představa mě mučí, vstávám s ní i usínám, ale zároveň jsem jí vděčná. Znovu za ní vnímám to velké poselství. Brala jsi jako samozřejmost, že tu je. Málo jsi jí dávala najevo, že ji miluješ. Nevěnovala jsi jí dost času a dost pozornosti. 

Třeba je to jen příležitost, abychom si uvědomili, co vzácného máme a že s tím podle toho nezacházíme. Varování. Jak jinak člověku otevřít oči než že mu mezi ně napálit pořádnou pecku?!

Ač se bojím, že se může stát cokoliv i to, že už ji třeba neuvidím, a z té představy mě bolí srdce tak, že mám chvílemi pocit, že to nemůže vydržet a pukne, přesto cítím vděčnost. Vím, co se mi ten nahoře snaží říct. Slyším to.

Usínala jsem v jeho objetí. Říkal, že se nemusím bát, že všechno dobře dopadne. Teplo jeho těla a tlukot jeho srdce mě uspaly. (teď nemyslím toho nahoře, zase až tak ulítlá nejsem ;-))

Ráno jsem vstala na trénink. Venku bylo chladno, ale obloha naznačovala, že bude krásný den. Přijela jsem domů, abych si tam vyzvedla věci do fitka. Před domem soused čistil auto od námrazy, stejně jako jsem to musela udělat já než jsem se vydala na cestu k sobě domů. 

"Dobré ráno," zavolala jsem na něj a usmála se. 

Podíval se na mě, jako by po mně tu škrabku chtěl hodit. "Dobré, jo?!" zamumlal a kývnul směrem k namrzlému oknu. 

My lidi jsme vážně k politování projelo mi zase hlavou. Necháme si kazit náladu takovými banalitami jako je namrzlé čelní okno u auta. Není to rouhání? Na co máme ruce? Neměli bychom spíš děkovat za to, že můžeme? Že dostáváme každý den příležitost užít si ten pocit, že nám tělo stále slouží? A za to že máme auto, které nás přiblíží, kam si zamaneme? A za ............. všichni toho máme spoustu, za co by se patřilo poděkovat.

A tak přesto že je ve mně teď jen malá dušička, děkuji za každý úsměv mé dcery, za skvělý trénink ve fitku, za nádherný den jako byl ten včerejší i za dnešní déšť, za každý šálek lahodné kávy, za každé jeho objetí, za souseda, který se rouhá a nastavuje mi tak zrcadlo, abych já se toho mohla vyvarovat, za to že se můžu vypsat z toho, co mě trápí a za to že tu stále můžu být, ....................

A nejvíc ze všeho si přeju, ať už nikdy nikdy nezapomínám, že dnes se můžeme vidět naposledy.

 

 

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Iva Votočková | pondělí 19.2.2024 8:51 | karma článku: 16,29 | přečteno: 354x
  • Další články autora

Iva Votočková

Dřít a dřít se dá naprosto odlišně

Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Je to dáno jednak tím, že jsme každý jiný a jednak tím, že každý děláme věci s odlišným záměrem, a od záměru se vše odvíjí.

11.5.2024 v 22:46 | Karma: 10,91 | Přečteno: 291x | Diskuse| Ostatní

Iva Votočková

Já a Vesmír: Když jsem se stěhovala.

Poslední dny jsem si několikrát sáhla až na dno svých sil. Sešlo se toho mnoho najednou. Vážné onemocnění mojí mamky. Bouřlivý průběh puberty mé dcery. No, a k tomu všemu přišlo ještě stěhování.

7.5.2024 v 18:29 | Karma: 9,62 | Přečteno: 301x | Diskuse| Ostatní

Iva Votočková

Za čas a prostor

Žijeme v klamu, ve kterém nás udržuje naše mysl. Ve skutečnosti je tady na světě klid a jednota stejně jako uvnitř v nás, když se dokážeme dostat za myšlenky a za city. Jednota je naším domovem. Tam všichni směřujeme.

20.4.2024 v 6:00 | Karma: 9,86 | Přečteno: 272x | Diskuse| Společnost

Iva Votočková

Spoutaní přesvědčeními o světě a o sobě samých

Uvěřili jsme, že svět je nějaký a my jsme nějací, a tím jsme si vykolíkovali prostor, ve kterém se můžeme pohybovat. Dál ani ťuk. Nepustí nás to. Nikdo nás nemusí zavírat do ohrady, všichni jsme si své vězení vystavěli sami.

11.4.2024 v 17:00 | Karma: 9,81 | Přečteno: 262x | Diskuse| Osobní

Iva Votočková

Zatoužila jsem po jarním sestřihu a nebe mi seslalo traktor

Když požádáme o pomoc Vesmír, udělá skutečně vše, co je v jeho silách, aby se to povedlo. Pošle i těžkou techniku, když sezná, že je toho zapotřebí. ;-)

16.3.2024 v 9:38 | Karma: 16,62 | Přečteno: 397x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  16:41

Aktualizujeme Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili, píše Denník N. K incidentu došlo v obci...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda

12. května 2024  12:11

Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...

Důchod daleko, ale práci nedostanou. Nezaměstnaných šedesátníků přibývá

11. května 2024

Premium Lidé kolem šedesátky při hledání zaměstnání narážejí na zeď. Zaměstnavatelé o ně nestojí, preferují...

Britská učitelka spala s žáky, s jedním otěhotněla. U soudu přiznala „chyby“

14. května 2024  20:57

O chybách a zničeném snu nyní u soudu v Manchesteru vypráví britská učitelka, kterou policie viní...

Rádio Impuls slaví 25. narozeniny maratonem rozhovorů z Národního muzea

15. května 2024

Rádio Impuls slaví čtvrtstoletí v éteru. Aktuální výsledky Radioprojektu za IV. čtvrtletí 2023 a I....

Ukrajina už nestíhá sestřelovat rakety. Rusům vychází nová taktika

15. května 2024

Premium Zpráva, která zní jako nostalgická vzpomínka na lepší časy: v noci na úterek podniklo Rusko nálet...

Útok na Fica odsoudili Pavel, Babiš či von der Leyenová. Bůh mu žehnej, popřál Orbán

15. května 2024  15:33,  aktualizováno  16:57

Prezident Petr Pavel odsoudil útok na slovenského premiéra Roberta Fica. Předsedkyně Evropské...

Slyšel jsem volání „Postřelili Fica!“ popsal z místa slovenský novinář

15. května 2024  16:53

Slovenský novinář Hospodárských novin Juraj Bury byl na výjezdním zasedání slovenské vlády v obci...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 115
  • Celková karma 12,56
  • Průměrná čtenost 628x
JednoDuše jsem.