Žena s uhrančivými vejci

Po nějaké době zase otevírám svůj deníček Bridget Jonesové, s níž toho máme mnoho společného. Můj kamarád z výšky, když se vrátil z kina, poté co shlédl první díl filmu, prohlásil, že na to chodit nemusím, protože je to o mně. 

Máme u nás Farmářský dům. Hovězí maso a vajíčka již si kupuji téměř výhradně tam. Sleduji i aktuální nabídku. Dnes tam měli jablíčka a hrušky, a tak jsem si kromě vajec nakoupila i ovocíčko. 

Stála jsem před boxem s ovocem a potichu jsem si broukala písničku Prší, prší od Bena Cristovao. Při tom jsem se neubránila minimalistickým tanečním kreacím. Já to tak mám od přirození. Moje dcera to po mně zdědila. Obě zpíváme dost tragicky, ale nemůžeme si prostě pomoct. Těla se nám vlní samy od sebe, za to vůbec nemůžeme. Jedná se zřejmě o nějakou genetickou predispozici. 

"Dobrý den." zaznělo mi za zády. Otočila jsem a odpověděla na pozdrav. Mladý sympatický muž se na mě usmíval s trochu pobaveným ale zároveň velmi přátelským výrazem ve tváři. Šibalský úsměv jsem mu oplatila a otočila jsem se zpět, abych dokončila svůj nákup.

Nevzala jsem si s sebou nic, v čem bych si mohla svůj nákup pohodlně odnést. To mám taky od přirození. To jsou samé taneční kreace a hlava v oblacích, ale na praktické věci to nemyslí. Nesla jsem to tedy v náručí. Ovoce bylo v takových otevřených krabičkách z recyklovaného papíru. Vajíčka jsem dala navrch a levou rukou jsem je trochu jistila. "No, jestli mi něco z těch rukou vypadne, tak to budou stoprocentně ta vejce." ozvalo se z mé věštírny. 

Překvapivě jsem to ale vše v pořádku donesla až k autu. Poté co jsem vyřešila malou komplikaci, která spočívala v otevření auta, na což by se mi bývala hodila třetí ruka, zdálo se, že mám vyhráno. Ovoce jsem položila na zadní sedačku a chtěla jsem nastoupit do auta a vyrazit k domovu.

V tom se mi opět zjevil onen sympatický mladík a za chůze mě hypnotizoval pohledem. Tohle nebyl jen  letmý pohled. Normálně mě nepokrytě sledoval a nehodlal své oči ode mě odtrhnout. Znejistěla jsem.

Jo, bývaly doby, kdy se mi tohle běžně dělo, že jsem na ulici nebo třeba ve vlaku potkala muže, naše pohledy se setkaly a nemohly se od sebe odtrhnout, ale to už je pravěk, minulost upadající do stále hlubšího zapomnění. Tohle bylo fakt podezřelý.

V hlavě se mi spustil alarm a výstražné kontrolky blikaly o sto šest. Co je? Proč na mě tak kouká? Jsem nenalíčená, neučesaná a hlavně stará?! Že by ho natolik zaujaly mé taneční kreace před boxem s ovocem? Možná si říkal chudák paní.

Vzala jsem za madlo dveří a chystala se usednout za volant. V tu chvíli na mě onen sympaťák zavolal: "Máte na střeše vajíčka!!!" Tddndn. Počítačový systém v mé hlavě se přepočítal, a já se začala smát. Klasika!!!!! "Ježiš, děkuji." volala jsem na něj a on se usmál zase tak mile. 

Tak on to nebyl obdivovatel s poruchou zraku či zvrhlým vkusem. Byl to anděl strážný. Já jsem to ale klikařka! Jak moje maminka říká: "Ti tvoji strážní andělé se chudáci nadřou."

Naše pohledy se setkaly ještě jednou na výjezdu z parkoviště. Zamávala jsem na něj jako na svého starého známého a znovu jsme se na sebe usmáli. V mém pohledu bylo "děkuji za vaši milou starostlivost" a v jeho nejspíš "rádo se stalo".

"Tak zase někdy na viděnou, anděli."