Kristova léta máme dávno za sebou

..... jako třeba tento týden ve fitku. Povídaly jsme si se známou. Poznaly jsme se tam před lety, když v tehdy zánovním fitku lekce TRX začínaly. Měli jsme tam úžasnou podporující partu a opravdu jsme si to užívali. Byly to nejen skvělé tréninky, při kterých jsme se dokázali vzájemně vyhecovat k úctyhodným výkonům, kdy z nás lil pot a stříkaly endorfiny, ale vlastně i taková malá milá společenská záležitost. Po cvičení jsme dali kávu, pokecali, zasmáli se. Bylo to fajn. 

Život ale běží. Mnoho se od té doby událo, a teď už tam chodí jiná parta lidí a jen občas zavítá někdo ze starých časů. A tak se stalo, že se tam teď poslední dobou potkáváme my dvě, obě po delší pauze. Ivča a Ivča. ;-)

Ta druhá Ivča si pochvalovala, že teď chodí pravidelně, že už se jí zase podařilo do toho vlaku pravidelného cvičení naskočit, a že poctivě trénuje. "Už se v tom zase cítím dobře." říkala se spokojeným výrazem ve tváři. "Chodím i ráno, když mám odpolední." sdělovala mi. "Tělo už si vzpomnělo. Už si to zase užívám." a její vyrýsované tělo bylo toho tichým důkazem.

"Tak to je paráda." radovala jsem se s ní. "Tak třeba se tam časem taky propracuju. Aktuálně čekám, jak se to vyvine. Taky už nějaký čas chodím pravidelně, ale zatím stále nejsem tam, kde jsem byla dřív. Pořád to bolí, ale není to ta bolest, kterou máme rádi, pro kterou si sem chodíme. Je to jiné a není to jen o namožených svalech. Tak si to sleduju a čekám, co z toho vyleze. Asi už jsem stará, no." zasmála jsem se.

Podívala se na mě stylem "dobrý pokus o vtip" a pak řekla: "Ty a stará, jo? Kecko. A co bych pak měla říkat já?"

Pro jistotu jsem si v hlavě znovu přehrála náš dnešní rozhovor, abych se ujistila, že se bavíme opravdu o tom, o čem si myslím, že se bavíme. Občas se mi stane, že se nechám unést svým myšlenkovým proudem a potom zjistím, že mluvím já o voze, zatímco druhý se baví o koze. Až když jsem se ujistila, že dnes jsem se nikam neodchýlila, nechápavě jsem se zeptala: "Jak jako co bys měla říkat ty? Jsi o dost mladší než já."

Pamatuji si ji z dob, kdy mi bylo náct. Bydleli nedaleko mé babičky, kam jsem jezdívala na prázdniny. Tehdy jsem ji viděla jako malého otravného fracka. Vím, jaká věková propast mezi námi je. I když je jasné, že dnes je menší než byla tehdy. V mládí tyhle věci vidíme jinak. Dnes už to není propast ale dejme tomu příkop. Takový malý český romantický příkop. Na jaře v něm roste podběl a na podzim se v něm válí plastové lahve od slazených nápojů a obaly od cigaret. (pozn. autorky: Vážně na ničem nefrčím. Jsem předávkovaná jen kofeinem. ;-))

"Nejsem mladší než ty." oponovala mi. "Maximálně jsme tak stejně staré, ale mladší rozhodně nejsem." trvala na svém tak skálopevně, že to skoro vypadalo, že byla u porodu, když jsem přišla na svět.

Začala jsem se smát. "No, to jsi vedle jak ta jedle, holka."

"Tak kolik ti teda je?" podívala se na mě a ve tváři měla takový ten výraz, který míváme ve chvíli, kdy jsme přesvědčení o tom, že teď se potvrdí, že jsme měli pravdu.

"Nooo, hodně." řekla jsem vyhýbavě a přemýšlela jsem, jestli to mám říct nebo ne.

Nakonec jsem to řekla. Její tvář mi najednou přišla jako film, který zrovna nabral spád a odehrává se v něm jedna zajímavá scéna za druhou. Nejdřív proběhlo zamrznutí. Nepohnula ani brvou. Na chvíli přestala mluvit a jen se na mě dívala, jako by nevěděla, co si o tom všem má myslet. Potom jí spadla čelist a stále nemluvila. A ve finále ze sebe roztřeseným hlasem vypravila větu: "To jsem nevěděla." takovým tónem a se skoro omluveným výrazem ve tváři, jako bych jí právě sdělila, že jsem onemocněla smrtelnou chorobou nebo že mi zemřel někdo blízký, a ona najednou nevěděla, co mi na to má říct.

A tak radost z toho, že mám dar mladistvého vzhledu, což je dědictví po předcích z maminčiny strany, je někdy trochu zakalena zaskočenými reakcemi lidí, kteří si mě zařadili do jiné věkové kategorie než kam patřím. 

Proč to píšu? No, abyste si mě správně zařadili přece pro případ, že bychom se někdy potkali v reálu, tak abychom si ušetřili tyhle tanečky kolem horké kaše ohledně mého věku. :-)

Doby, kdy jsem od lidí vlastně očekávala, že mi budou říkat, jak mladě vypadám, už jsou naštěstí ty tam. Mám takovou ideu, že mladistvý vzhled jsem dostala jako takovou zkoušku ega. Hodně se mi to svého času líbilo, když lidé žasli nad tím, jak mladě vypadám. Zakládala jsem si na tom. Jenže pak vám to jednou, dvakrát, třikrát někdo neřekne, když to čekáte, a to se potom dějí věci. Bolelo to, ale bylo to nezbytné. Teď jsem za to opravdu vděčná. 

Tak od včera víte, proč nemůžu přestat psát. Po dnešku víte, že jsem Husákovo dítě, i když někdy svým vzhledem i chováním v lidech vyvolám pocit, že jsem o dost mladší. Památná věta mojí třináctileté dcery zní: "Mami, já fakt někdy nevím, kdo z nás dvou tady je rodič a kdo dítě."

Můj život se překlenul do fáze, kdy se mi čas od času stává, že lidé ztratí řeč, když se dozví, kolik mi je let. A někdy to dokonce vypadá, že mi snad začnou i projevovat upřímnou soustrast. Jaká bude ta další fáze? To už mi možná budou blahopřát k úctyhodnému věku, kterého jsem se dožila. Tak to snad ještě nebude hned tak. ;-)

I když ten čas tak pádí, čas letí, těžko ta léta vrátíš zpět, a tak i Husákovy děti dospěly už mnohem více než do Kristových let. ;-)