Ztratila tátu

Ztratila svého tátu. Možná ho ve skutečnosti nikdy neměla. Nevzala jí ho nemoc ani žádná jiná tragédie. Nevzala jí ho, jak si dříve myslela, ani nová rodina, kterou si pořídil. Ztratila svého otce, protože on ztratil sám sebe.

V polední pauze vyšla ven načerpat trochu podzimní atmosféry. Miluje tyhle podzimní dny, kdy vzduch je vlhký a chladný a voní tlejícím spadaným listím. Slunci se dnes nepodařilo prodrat se skrz mlhový opar a vše je tak schované pod mlhovým závojem. Všechny barvy přes něj dostaly nádech do šeda. Vše je studené a temné, a ta temnota a chlad jako by se člověku dostávaly pod kůži a zadíraly se až do morku kostí a krví se pak šířily dál do celého těla. I v duši se zabydlela zvláštní tíseň, ale taková hezká tíseň, ta, která provází smíření se s tím těžkým a odevzdání toho, co už nepotřebujeme, po čemž se zpravidla v duši rozhostí vděčnost a klid.

Vnímala, jak s každý nádechem se jí více a více zmocňuje ta zvláštní ponurá podzimní nálada. Užívala si to. K podzimu to prostě patří, a ona miluje podzim ve všech jeho podobách, jak v té teplé a barevné, kdy slunce ještě hřeje a stromy září zemitými barvami, tak v té studené a temné, kdy je venku šero a sychravo. 

V dálce se objevila silueta muže se psem. Její srdce poskočilo radostí. Taťka. Začala se usmívat. Vídají se tak málo. Těšila se, až ho bude moct obejmout. On a jeho pes. Pořídila mu ho jeho manželka, aby lépe zvládl přechod z produktivního života do důchodu. Taťka se na něj hodně upnul. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Vypadají spolu roztomile. Jak se blížili, už rozpoznávala výraz v jeho tváři. Jako vždy je zachmuřelý a neusmívá se. Možná ji ještě ani nezaregistroval. Určitě je zase v hlavě a řeší, jak to má v životě těžké. Vedle něho cupitá bílá chundelatá koule, která se ale rozhodně směje. Je boží. Ještě, že ho taťka má.

„Ahoj tati,“ vrhla se na něj srdečně a objala ho. On její vřelé objetí moc neopětoval, skoro měla pocit, že se i odtáhl. Možná se bojí, aby ode mě nechytil Covid, projelo jí hlavou. Vždycky se o sebe dost bál. „Jak se máš, tati.“ usmála se na něj, jako by si neuvědomovala, co přijde. „No, všechno je na hovno.“ odpověděl, a pak následovala smršť katastrof, které mu znepříjemňují život. Zatímco na ni chrlil jeden problém za druhým, prohlížela si ho. Má tak hezky modré oči, napadlo ji, ale stárne. Stále více jí připomíná dědu, jeho otce. Nikdy před tím si toho nevšimla.

Nikam se za celý život neposunul, jelo jí hlavou. Měl se na hovno, jak sám říká, co si ho pamatuje. Už když byla malá, pořád sýčkoval, že přijde o práci, že onemocní a zemře, že se mu něco stane v práci, že ho mamka opustí. No, splnilo se jen to, že ho opustila mamka. Všichni podle něj byli blbci a dělali mu ze života peklo. Je to stále stejné. Ani v důchodu nemá klid. Je zahořklý a unavený.

„A jak se máte vy,“ vstoupil do jejího myšlenkového pochodu. „No, my se máme dobře, tati.“ A než cokoliv dalšího stihla říct, on začal přecházet na druhou stranu ulice a loučil se, že musí jít. Pak se ještě jednou otočil a křičel za ní: „Proč se někdy nestavíš?“ A ona odpověděla: „Protože nevím, jestli bys o to stál.“ Ani ho to nezaskočilo. Řekl: „Proč bych o to nestál. To se někdy stav, ale nejspíš stejně nebudu doma, jsem pořád venku se psem. Tak čau.“ Zůstala zaskočeně stát. Dívala se za ním, jak se vzdaluje. Taky tě mám ráda, pomyslela si, a cítila, jak se jí derou slzy do očí.

V hlavě se jí promítlo celé dětství. Jak pro něj nikdy nebyla dost dobrá. Každý, na koho se podívala, byl podle něj lepší než ona. Věřila, že ji má rád, ale najevo to dával málokdy, zpravidla jen, když byl z něčeho tak zvaně naměkko. Jinak na ni spíš křičel, že všechno dělá špatně. I tak ho má ráda z celého svého srdce. I když teď už ví, že nic z toho, čím ji poznamenal, nedělal se zlým úmyslem, přesto to stále občas bolí. I teď prolila pár slz. Cítí ale, že zranění se hojí, a tohle je jen očistný proces, kterým musí projít, aby se její vnitřní dítě úplně uzdravilo, a ona zcela dospěla. 

Před lety ztratila svého tátu. Možná ho ve skutečnosti nikdy neměla. Nevzala jí ho nemoc ani žádná tragédie. Nevzala jí ho, jak si dříve myslela, ani nová rodina, kterou si pořídil. Ztratila svého otce, protože on ztratil sám sebe. Žije příběh, který si vykonstruoval ve své hlavě a bezmezně mu věří. Bojuje s větrnými mlýny, a ten boj ho tak velmi zaměstnává a vyčerpává, že není schopen vidět cokoliv jiného. Má ho moc ráda. Dal jí život. Staral se o ni, a byly i hezké chvíle, na které ráda vzpomíná. Teď tu ale není. Lítá někde mezi minulostí a budoucností, trápí se, a není mu pomoci, protože nevěří, že by vše mohlo být jinak, než jak to vidí on. Beznadějně černě.

A tak pomalu končí trápení, které ji provázelo celý dosavadní život. Myslela si, že není dost dobrá, což jí značně zkomplikovalo život. Vinila z toho hlavně tátu, protože to byl nejspíš on, kdo jí vnukl tuhle myšlenku. Už ví, že tak to mělo být. To z ní udělalo člověka, jakým nyní je, s pokorou v srdci a vděčností za život. To jí nutilo znovu a znovu hledat podstatu života a objevovat samu sebe. Teď je mu vděčná. Je to ten nejlepší táta, jakého mohla mít.