Myslíte si také, že číst dětem je na nic?

Tento můj článek vznikl jako reakce na jiný článek zde uveřejněný, se kterým nemohu úplně souhlasit. Autorka článku v něm vyjadřuje svůj názor, že když rodiče čtou svým dětem, je to na nic.

Chtěla bych k tomu říct, že pokud budeme k projektu „Čteme dětem“ přistupovat jako k „hurá akci“ (cituji autorku), abychom si mohli odškrtnout políčko „splněno“, pak jistě musím dát autorce článku za pravdu, že takové čtení je na nic. Děti nejsou hloupé. Vycítí velmi rychle, co děláme s upřímným srdcem a co je jen jakási naše póza. Ale to přece neplatí jen o čtení dětem. Děláme-li cokoliv v životě jen proto, že je někde napsané, že by se to tak mělo, zpravidla to nemá žádný smysl ani výsledný efekt. Má-li mít to, co děláme nějaký smysl, musíme být o správnosti našeho činění vnitřně přesvědčeni. S autorkou článku jsem za jedno v tom, že i já, když jsem byla malá, jsem milovala, když nám babička vypravovala, jaké to bylo, když ona byla malá holčička. Mělo to v sobě zvláštní kouzlo představit si babičku jako malou holčičku v dávné době, kdy všechno bylo úplně jiné než za nás. Naše babička navíc byla vzácný člověk, dívala se na svět s velkou láskou a vlastně až do konce svého života se uměla na svět dívat stejnýma očima jako malé děti. Nebyl pro nás tedy problém představit si to, o čem nám vypravovala. Podle ní bylo vždy všechno krásné a barevné, na každém člověku našla něco dobrého, milovala zvířata, svět jejíma očima se zdál být dobrý. Uklidňovalo mě to. Stejně tak jsme všechna její vnoučata milovala pohádky, které nám vypravovala, a vůbec nám nevadilo, že je slyšíme už po čtyřistapadesáté. Taťka, ten nám zase občas vypravoval o rošťárnách, které prováděli v dětství se svým kamarádem. Při tom jsme se s mojí sestrou zase vždy hodně nasmály. Bylo to takové milé zpestření, představit si ty vážné dospěláky na chvilku jako malé děti, stejné jako jsme byly tehdy my. Nemyslím si ale, že by čtení nemohlo být pro děti stejně zábavné jako vyprávění. Důležité však je vybrat dítěti správnou knížku a to není úplně jednoduché. Já jsem do vánoc naší dcerce vypravovala pohádky, u kterých jsem vypozorovala, že se jí líbí. Měla pět oblíbených pohádek a ty jsme omílaly stále a stále dokola. Navíc jsem pro ni každý večer vytvářela nový příběh z toho, co jsme spolu uplynulý den dělaly a co jsme všechno prožily. To má také ráda. O vánocích dostala hromadu krásných knížek, a tak mě napadlo, že jí z nich zkusím číst. Neslibovala jsem si od toho mnoho, protože je ještě malinká. Jeden večer jsem četla z jedné knížky a věděla jsem, že to není ono. Dcerka mi neustále skákala do řeči, obracela mi rozečtené stránky, stavěla se v posteli na hlavu a chtěla si povídat o všem možném mimo čtené téma. Druhý večer jsem tedy vzala jinou knížku a bylo to stejné, a tak to pokračovalo, dokud jsme nevybraly tu správnou knížku. Ta správná knížka byla o zvířecích mláďátkách, které zažívají své malé příběhy podobné těm, které prožívají naše děti. Nestačil jí jeden příběh, chtěla přečíst vždy další a další. Smála se u toho a chtěla si o tom se mnou povídat. Z té obrovské hromady knížek však večer čteme jen ze dvou. Ostatní ji nebaví, alespoň zatím ne. Naší dcerce ale nečteme jen před spaním. Čteme jí, kdykoliv má o to zájem. Sama si totiž o čtení říká i v průběhu dne. Přinese si knížku, na kterou má náladu a vyžaduje, abychom jí četli. Některé knížky už má tak naposlouchané, že dokáže příběh vyprávět sama. Několikrát jsem ji už dokonce přistihla, že si z těch přečtených příběhů tvoří své vlastní příběhy. Mění v nich zvířátka nebo pospojuje několik pohádek dohromady a směje se tomu. Nemyslím si tedy, že když rodiče čtou dětem, je to na nic. Celé bych to chtěla shrnout asi tak. Čteme-li dětem jen pro náš dobrý pocit, že jsme si tak zase splnili něco z našich rodičovských povinností, nečekejme, že to našim dětem něco dá, že si zítra budou pamatovat, o čem jsme dnes četli a už vůbec ne, že na to budou celý život vzpomínat jako my na vyprávění našich milovaných babiček. Čteme-li ale skutečně dětem, vybíráme-li knížky podle jejich gusta a dáváme-li do toho čtení kus sebe, pak věřím, že to pro ně velký smysl má. A třeba si na to moje dcera bude pamatovat i v dospělosti nebo mám alespoň šanci se vypracovat a jednou budu vyprávěcí babičkou, na kterou budou vzpomínat vnoučata ;-) A co vy? Myslíte si, že čtení dětem je na nic? Jestli ano, tak jim nečtěte, bylo by to totiž asi opravdu na nic. ;-)