Perfektní článek, Ivuško! Se vším stopro souhlasím a otázky v závěru jsou zajímavé, taky nad tím někdy přemýšlím.

Vzpomněla jsem si na film Poločas štěstí. V něm Vinklář hraje uhlíře, rozváží po Praze uhlí, a jeho závozníkem je Adamíra, matematik, kterého asi z politických důvodů vyhodili z původní, vědecké práce. A oba jsou v té uhlířské práci šťastní. Ten film má samozřejmě další rozměry, jestli ho neznáš, můžeš ho zhlédnout. Mně se líbí moc. Dnes jsem si pustila novější film, Instalatér z Tuchlovic, taky dost dobré.

Děkuji moc za návštěvu, Jarmilko, a za tipy na filmy. Přeji dobrou noc, hezké sny a užitý konec týdne.

Podle mě je každá práce potřebná. Někdo může namítat, že ten popelář, nebo uklízečka je práce podřadná a nedůležitá, ale kdyby jich nebylo, tak by ti s "nepodřadnou" prací shnili ve špíně a nedostali se třeba do práce. Takže každá práce je důležitá a na každou má někdo předpoklady aby i dělal rád a byl šťastný. Někdy bychom se měli učit od dětí, jak se dívají na svět, naučit se žasnout a radovat nad obyčejnými zázraky všedního dne. Jako, že se po dešti udělá duha, že je nějaký krásný mrak atd. A ty zázraky si pak odnášet v paměti a těšit se z nich. Jako třeba ten popelář se může těšit, že je krásný, slunečný den. Bohužel my dospělí to už skoro neumíme, jsme svázáni konvencemi a soutěžením mezi sebou kdo dřív, dál, lépe dočůrá. A pak nám unikají ty obyčejné, důležité věci, které vidí jen děti.

Když byly děti malé, říkala jsem, že já stojím na procházku. Půl hodiny jsme stáli u čmeláka u jetele, ušli 10 kroků a zase tam bylo něco zajímavého

Já bych neměnila, jsem šťastná tam, kde jsem.

A souhlasím s tím, že člověk by si měl vážit i té cesty, která může být lepší než cíl. Dnes nás čeká skvělý den, kamarádka se vdává (já se ještě valím v posteli, na rozdíl od nevěsty budu uchystaná za půl hodiny), ale několikahodinovou cestu to nepřekoná. Po x letech jsme sami. Vyrazili jsme už brzy ráno s tím, že jsme si jen chvíli před tím vybrali hotel. Na cestu nebyly naprosto žádné plány. Rodiče autistů pochopí. Hele, muzeum, stavíme se tam? Tady je hezky, na silnici nikdo další, tak pojedeme 30 km/h. Jak jsem už napsala, dnešek bude skvělý, ale čeká nás ještě cesta zpátky 🙂

Stejné je to v životě. Zní hezký, že jsme spolu přes 30 let, ale to, co máme teď je součtem hezkých dní, špatných dní a naprosto příšerných dní, na které ani nechci vzpomínat.

Přeju Vám všem hezký den

To je krásné, Milu, co píšete. Ta cesta je stěžejní, formuje nás se záměrem vykřesat z nás to nejlepší, co v nás je. Také vám přeji krásně užitý den.

Nikdy jsem nechtěl být popelářem, jak jsem psal, na mém dvorku jsem s popelářům pletl pod nohy a jeden mě tak nakopl, že jsem dvorek přeletěl. Od té doby jsem popeláře nenáviděl. Byl jsem v životě ledasčím, ale v okamžiku kdy jsem pocítil frustraci jsem odešel. Když mě něco frustruje, nemohu to dělat pořádně a co nemohu dělat pořádně, to dělat nechci.

Vašek

A k bídě zas mně osud sílu dal,

že vykročil jsem v život volným krokem,

a síla rostla každým dnem a rokem,

až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,

muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,

jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát —

já ledačím jsem byl v tom božím světě

a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Ivo, souhlasím s Vaší pacientku, Vy jste tak hodná. Živím se rukama (a přeci hodně hlavou) a pořád se učím.

Davide, zase jste mě dostal. Chvíli jsem vůbec nechápala, která bije. Jaká pacientka? A proč jsem hodná? To víte. Blondýna. Máme delší vedení. Co se týká vaší práce, je jedno, jestli hlavou nebo rukama, hlavně jestli je to to vaše a jste v tom spoko.

JednoDuše, tak takto jsem si toto slovo nikdy nerozložila. Vším čím jsem byl, byl jsem rád

Krásný den přeji, Ivanko.