Nehodnoťme cizí zadky aneb když žena podporuje ženu

V květnu jsem si dopřála čas sama pro sebe a strávila jsem víkend v ryze ženském kruhu. Znovu jsem si připomněla, jak je super sdílet své ženství s ostatními ženami a jaká je to síla, když se ženy rozhodnou se vzájemně podporovat.

Tématem celých dvou dnů byla hormonální jóga. Od kurzu jsem si slibovala, že se naučím sestavu cviků, kterou když budu několikrát týdně cvičit, postupně se začne měnit a harmonizovat hladina hormonů v mém těle a třeba přece jen ještě otěhotním. Ve skutečnosti ale to samotné cvičení bylo spíš takovou osnovou celého toho víkendového příběhu, ale jeho pointa, ta byla mnohem mnohem hlubší.

Sešel se nás tam pěkný babinec, bezmála 20 žen. Každá z nás si tam za ten víkend odžila svůj vlastní příběh a nejkrásnější na tom bylo to, že jsme ty své příběhy mohly mezi sebou vzájemně sdílet bez obav z kritiky či odsouzení. I přestože jsme se ve většině případů viděly poprvé v životě, bylo to, jako bychom se znaly už opravdu dlouho. Nebylo žádného posuzování, kritizování, odsuzování, soupeření, panovaly tam pochopení a láska.

Je zvláštní, že my ženy máme neustále tendence mezi sebou soupeřit a intrikovat, hodnotit se a kritizovat. Děje se to už od útlého dětství. Vidím to u své dcery už od školky a moc dobře si na to vzpomínám i ze svého dětství. Ten pocit, že vám jiná holčička chce odloudit vaši kamarádku. A ty intriky holčiček, většinou skupinka proti jedné nešťastnici. Jak já jsem někdy ráda, že už nejsem malá holčička. Ale ono se to s námi nese až do dospělosti. Soutěžíme o vyšší post v práci, soupeříme o muže, hodnotíme výchovné metody té druhé, závidíme si, pomlouváme se ale proč? Proč se raději nesnažíme vzájemně se pochopit bez předsudků a odsuzování? Nebylo by lepší se podporovat a pomáhat si na cestě za určitým cílem než si házet klacky pod nohy? Nemělo by větší smysl jedna druhou obejmout než si vjíždět do vlasů nebo proti sobě spřádat sítě intrik?

Určitě by to bylo moc hezké mít láskyplný vztah s ostatními ženami, jenže má to jeden velký háček. Nemůžeme pochopit a přijmout druhého člověka takového, jaký je, dokud nepřijímáme samy sebe takové, jaké jsme. Většina z nás neumíme přijímat samy sebe bez podmínek, protože jsme k tomu nebyly vedené. Většinou jsme naprogramované tak, že o vše je třeba bojovat, i o lásku svých vlastních rodičů. Už jako malé holčičky jsme si vše musely zasloužit, být poslušné, učit se, pomáhat doma, neodmlouvat, nepřekážet, někdy být potichu, jindy zase ne, nic nechtít …………. A když jsme toto všechno splňovaly, potom jsme si zasloužily lásku. Je mnoho žen, které to měly v životě ještě těžší, prožily nějaké trauma, někdo jim ublížil nebo opakovaně ubližoval či ubližuje a musejí s tím žít. Často kolem sebe kopou a křičí a jdou za kariérou přes mrtvoly a svádějí muže jiných žen, a to všechno třeba jen proto, aby samy sebe o něčem přesvědčily. A čím více kolem sebe kopou a čím hlasitěji křičí, tím více si na ně lidé ukazují. A čím více tyto ženy cítí nepochopení a jsou terčem lidských soudů a předsudků, tím více je to nutí k tomu, aby ve svém konání ještě přitvrdily. Přitom by jim pomohlo třeba jen to, kdyby se našel někdo, kdo by je neodsoudil a pochopil.

Pro mě samotnou je toto velké téma. Jsem z těch, co byly zvyklé se na sebe dívat velmi kriticky, což automaticky znamenalo také to, že jsem se dívala kriticky i na všechny ostatní. Neustále jsem někoho hodnotila, jak vypadá, co dělá, jak se chová, co říká. Prostě klasika. Hledat viníky nepomáhá. Na to jsem přišla už dávno, takže hledám sama v sobě. Od dob, kdy jsem na nikom nenechala nit suchou, už se toho hodně změnilo, i když stále se mi to ještě stane, že se přistihnu, jak samu sebe nebo někoho druhého negativně hodnotím. Pak se většinou zastavím a ptám se. Co mi ten druhý člověk zrcadlí, že mám potřebu ho hodnotit? Např. přistihnu-li se, že hodnotím něčí velký zadek, tak se sama sebe ptám, mám já nějaký problém s tím přijmout své tělo? Jsem-li k sobě upřímná, dojdu nejspíš k závěru, že ten problém mám. Jsem-li na dětském hřišti svědkem scény, kdy jiná maminka podle mého názoru neadekvátně křičí na své malé dítě, a já ji vyhodnotím jako příšernou hysterickou matku, která svoji roli matky absolutně nezvládá, pak se sama sebe ptám, jestli si o sobě skutečně myslím, že jsem za každé situace bezchybná matka. No, možná existují ženy, které si to myslí, že jsou neomylnými matkami, ale ruku na srdce, dámy, kdo občas nereagujeme neadekvátně, co se našich dětí týká? Občas jsme unavené nebo nás někdo naštval v práci, nakupí se toho více najednou a odnese to ten, kdo přilije poslední kapku do našeho poháru trpělivosti. Většinou jsou to ti nejbližší, manžel nebo dítě. Nezasloužila by si tedy ta v tuto chvíli nešťastná žena spíš naše pochopení?

Píšu-li články tohoto typu, zpravidla mluvím sama k sobě. Nejinak je tomu i nyní. Vždyť chceme-li v tomto světě něco změnit, musíme stejně vždy začít u sebe. S mojí změnou se mimo jiné mění můj vztah k ostatním ženám. Dříve jsem se dívala na jiné ženy jako na sokyně a soupeřky a až na pár výjimek proradné mrchy, kterým není radno věřit. Nyní jsem ve stádiu, kdy tento svůj názor opouštím. Už se povýšeně nevyhýbám ženským kolektivům a společnost žen si naopak užívám, protože s kým jiným sdílet vyloženě ženská témata než s jinou ženou? Kdo jiný mě jako ženu může pochopit lépe než jiná žena? Kdo jiný, než jiná žena nejspíš dokáže odhadnout, co potřebuji, když se jako žena cítím zle? Možná, jsem svým článkem vzbudila spíš vaše nesympatie nebo třeba máte chuť mě teď soudit, ale pokud ano, zeptejte se samy sebe, co vás k tomu přivádí. ;-) Vězte, že můj pokřivený vztah k pokolení ženskému nebyl ničím jiným než odrazem mého vztahu k sobě samé, a tak to zpravidla bývá, i když hystericky křičíme na své dítě nebo máme potřebu svést každého muže, kterého potkáme nebo si neodpustíme, abychom každou kolem procházející ženu sjely pohledem od hlavy až k patě a něco na ní zkritizovaly. Je to prostě něco nezdravého uvnitř v nás, co je třeba poléčit s láskou a pochopením. Proto vyzývám samu sebe i všechny ženy, které mě teď slyší, pojďme přestat hodnotit cizí velké zadky, malá prsa, účesy. Objímejme hysterické maminky na hřištích, aby věděly, že v tom stresu nejsou osamělé a že je tu někdo, kdo dokáže jejich momentální zoufalý stav pochopit. Nevynášejme soudy nad lidmi, o kterých víme velký kulový a zeptejme se jich raději, jestli jim nemůžeme s něčím pomoct. Jsme ženy. Naším úkolem je starat se o to, abychom se tady na tom světě všichni cítili hezky, a když se v tom vzájemně podpoříme, určitě nemůžeme neuspět.