Pachatelka kdečeho s pochopením pro kdekoho

Zlobit se na někoho nepomáhá. A už vůbec ne zlobit se sám na sebe. Dori, kámoška od Nema, která je mi v mnoha ohledech podobná, říkala, že proti naštvanosti pomáhá plavání. Měl bys plavat. Měl bys plavat. Když nevíš co, tak plav.

Občas svezu do práce jednu naši lékařku, když její kamarádka, také naše lékařka, se kterou jinak jezdí, třeba slouží nebo z nějakého jiného důvodu nejede do práce. Kromě toho, že už jsem ji jednou zapomněla nalodit, tak se mi minulý týden pro změnu podařilo něco jiného. 

Zrovna jsem nějak špatně spala, nešlo to, a noc tak byla velmi dlouhá. Moje přání, aby už bylo ráno, bylo asi tak silné, že jsem najednou pojala pocit, že už je ten správný čas, kdy mám vstát. Bylo mi sice trochu divné, že můj telefon je stále ve spánkovém režimu, ale já často řeším nějaké potíže s technikou, takže se nad těmito detaily už nepozastavuji a prostě se s nimi vždy nějak vypořádám. Spánkový režim jsem vypnula spolu s budíkem, vstala jsem a vypravila jsem se do práce. Před odchodem jsem ještě vzbudila dceru, jak to dělávám, a ta neprotestovala. Vydala jsem se tedy odhodlaně na cestu s tím, že v hlavě mi blikala kontrolka "nalodit pasažérku". Byla jsem na sebe pyšná, že dnes si budu moct udělat další čárku, že jsem na ni nezapomněla.

Lékařka však na smluveném místě nečekala, což ovšem také není nic neobvyklého. Stalo se tak již několikrát, a tak bez toho, aniž bych pojala sebemenší podezření, vzala jsem do ruky telefon, že jí zavolám. Zvonilo to dlouho a dlouho, ale hovor nepřijala. Rozjela jsem se tedy k ní domů. Tam jsem ji znovu zkusila probudit telefonem ale opět neúspěšně, a tak jsem přistoupila k další variantě, a snažila se ji probudit domovním zvonkem. Dlouho se nic nedělo, až se z reproduktoru u dveří konečně ozval její hlas. "Prosím?" zněla zaskočeně, ale mně tím nerozhodila. "Jani, ty dnes nejdeš do práce?" položila jsem jí otázku doslova na tělo. Chvíli bylo hrobové ticho a pak z repráku zaznělo trochu zoufalé zvolání: "Ivo, vždyť je o hodinu dřív!!!"

Že si ze mě pak v práci kdekdo utahoval, myslím, není nutné nijak zdůrazňovat.

No, včera mi volal kamarád, aby mě potěšil svojí historkou. Vyprávěl mi, že každé úterý a čtvrtek před pátou hodinou ranní vozí dceru na praxi do nemocnice. "Už jsem byl připravený, že můžeme jet, a tak jsem jí řekl, že už jdu a počkám na ni v autě." vyprávěl. "No, a co myslíš, že jsem udělal?" položil mi řečnickou otázku. "Najednou jsem se přistihl, že jsem na cestě, ale dceru s sebou nemám. Já jsem odjel bez ní!! Chápeš to??" 

No, já to samozřejmě chápu, dějí se mi podobné věci často, a jakožto sova obzvláště v ranních hodinách za sebe úplně neručím, a on to ví, proto mi volal, že? No, a já si to vysvětluji tak, že když máte mít pochopení pro lidi, tak prostě musíte na vlastní kůži zakusit i spáchat kde co, abyste pak dokázali mít pochopení. No ne? ;-)