Když dva dělají totéž, není to totéž

Spokojenost je o tom užívat si sám sebe ve svých životních rolích. Vybrušovat svůj přístup, abychom mohli mít ze sebe radost. Zdrojem trvalé spokojenosti je sebepřijetí a přijetí všeho tak, jak to je. 

Volali jsme si s kamarádem. Mají teď pánskou jízdu v Alpách. 

"Tak co jak si to tam užíváte?" zeptala jsem se a očekávala, že na mě začne valit, jak je to tam boží a co všechno už viděli a prožili. Do Alp jezdí každý rok. Říká, že to tam miluje.

"Jsem unavený." řekl takovým tónem, který naznačoval spíš únavu životem než po fyzickém výkonu.

"A co jste dnes dělali?" vyzvídala jsem, protože já Alpy taky miluju, ale letos se tam nejspíš nepodívám. Chtěla jsem si to alespoň na chvíli představovat zprostředkovaně přes někoho, kdo si to tam může užívat osobně.

"Byli jsme na kolách. Ujeli jsme asi 50 km v hrozném vedru. Museli jsme to dát rychle. Byla špatná předpověď počasí. Měl přijít slejvák." zněl skoro otráveně. "Tak jsem unavený." dodal po krátké pauze.

"Aha a co máte v plánu na zítra?" chtěla jsem přepnout z očividně nevydařeného dneška na doufejme slibný zítřek. 

"Asi půjdeme na túru." odpověděl a z jeho hlasu sálalo asi takové nadšení jako z mojí dcery, když má vynést odpadky.

-----------------------------------------------------------------------------------

Tentýž večer, tentýž den, ale teď už jinde jsme. Je to jiné místo v Alpách a hovor s někým jiným. ;-) Ten dotyčný je tam s jinou partou na dovolené a cyklistickém soustředění v jednom.

"Tak jak se máš? Ještě žiješ? Musí to být náročné v tomhle počasí." vyzvídala jsem.

"Je to boží. Náročné to je. Jsem sice unavený, ale jezdí se mi dobře. Tělo maká, mám z toho radost." ozvalo se spokojeně na druhé straně. "Dneska jsme strašně zmokli. Přišel slejvák a během chvíle jsme byli všichni mokrý na kost. Kluci se vztekali. Musel jsem se tomu smát. Tak jsme mokrý, no." vyprávěl mi pobaveně do telefonu.

"Takže zítra pokračování nebo si dáte nějakou pauzu?" zeptala jsem se.

"Nene. Zatím je únava přiměřená, tak chceme využít počasí. Má být hezky, pojedeme. Máme vymyšlenou 120 km trasu s převýšením krásných 2000 metrů. To bude příjemný." řekl a přitom zněl tak spokojeně, že by člověk až mohl nabýt dojmu, že není nic příjemnějšího než jet na kole ve vedru náročných 120 km do prudkého kopce. Tak pojedou asi i z kopce. No, tak ale i 60 km do prudkých alpských kopců je dost. Ono tam je dost i 30 km, když na to přijde. ;-)

----------------------------------------------------------------------------------

A tak to je. Pokud nejsme spokojení sami o sobě a hledáme uspokojení ve vnějším světě, dřív nebo později stejně zjistíme, že nám to nefunguje.

Spokojenost je o tom užívat si sám sebe ve svých životních rolích. Vybrušovat svůj přístup, abychom mohli mít ze sebe radost. Ta radost je tam důležitá. My lidé totiž máme sklony směřovat k dokonalosti a tam se nám to vždycky vymkne, neboť překročíme-li hranici radosti směrem k dokonalosti, začneme si ze života dělat peklo. Začneme lpět na výsledcích, tlačit na sebe, a dříve nebo později přijde frustrace. Frustrace je v pořádku, pokud jsme již dostatečně vědomí, neboť je to bod, ze kterého se můžeme navrátit zpět do rovnováhy. Je to pro nás signál, že máme změnit přístup. Pokud však ještě vědomí nejsme, může nás to stáhnout až na samé dno.

Když jsme tedy nespokojení se svým životem a myslíme si, že by to mohla vylepšit dovolená v Alpách, tak to velmi pravděpodobně dopadne tak, že tam vůbec spokojení nebudeme. Vesmír se o to postará. Pošle jiné než ideální počasí. Zařídí nějaký defekt na kole. Zajistí fyzickou únavu. Spokojený člověk je schopen všechny tyto situace přijmout. Nelpí na konkrétní podobě času stráveného v Alpách. Alpy jsou jen jiná platforma, na které si užívá život. Užívá si svůj přístup k situacím, které život přinese. On tak v podstatě nemůže být zklamaný, neboť svůj přístup může ovlivnit. Je to to totiž to jediné, co můžeme každý do určité míry ovlivnit. Je to ta proměnná, se kterou můžeme hýbat.

A tak se to má s naší spokojeností. Hledáme-li ji v práci, ve vztahu, snažíme-li se vyplnit svůj čas mnoha zálibami jen, abychom něco dělali, stejně je to jen záplatování něčeho, co dříve nebo později vybublá na povrch, a my pak stejně budeme nuceni se tomu postavit čelem. Buď přijmeme odpovědnost a budeme ke všemu přistupovat jako k lekci, která nás přišla vyzvat k tomu, abychom navyšovali hodnotu svého chování, a nebo budeme stále ukazovat prstem na něco nebo na někoho, kdo může za to, že nejsme spokojení nebo na něco či na někoho, koho potřebujeme k tomu, abychom spokojení byli.