Klidně si mě nevšímejte

Já jsem psaní. Někdy mám pocit, že mám mozek nikoliv v hlavě ale v prstech u rukou. Skrz psaní se mi lépe rovnají myšlenky. Spojuji se sama se sebou. Daří se mi více se uvědomit a lépe se ukotvit v tom, kdo jsem a co žiju. 

Dnes mě několik blogerů vrátilo svými příspěvky či komentáři v diskusi zpět do minulosti. Nejdřív básnička "Hravost". Snažila jsem se vrátit se do dětství a vzpomenout si na hravost. Páni. Moc jsem toho v paměti nevylovila, jen spoustu příkazů: "Tohle nesmíš! To se nedělá! Děláš to špatně! Podívej se, jaké holčička dělá hezké bábovičky, a ty to vůbec neumíš! Proč všechny děti mohou přijít domů čisté, jen ty jsi vždycky jako to prase! Jsi pomalá, každý, i ta mladší ségra tě předběhne! Jsi nešikovná, nikdy se to nenaučíš! Proč zase sedíš a píšeš, měla bys běhat s ostatními dětmi! Budeš tlustá a budeš mít křivá záda, když budeš pořád jen sedět u psaní!"

Pak se mi vybavily věčné hádky rodičů. Taky to jak nás taťka pořád strašil, že ho vyhodí z práce a nebudeme mít z čeho žít. Mamku, která se často zavírala v koupelně a brečela tam, a já jsem pak vždycky měla výčitky z toho, že je to asi proto, že zlobíme. Když z koupelny vylezla, tak nemluvila. Nikdy si s námi nehrála, protože na to neměla náladu. Byla pořád unavená a smutná. A já jsem se pak snažila dělat všechno pro to, aby smutná nebyla. Tehdy jsem ještě nevěděla, že to není v mé moci.

No, a psaní se mi stalo dopravním prostředkem, kterým jsem se přemísťovala mezi tím světem, ve kterém jsem byla nešťastná, do světa, ve kterém bylo všechno v pořádku. V tom světě mamka byla veselá a hrála si s námi a taťka byl hrdina, se kterým jsme všichni byli v bezpečí. Když jsem se trápila, neřekl mi, že jsem neschopná, ale objal mě a pošeptal mi do ucha, že všechno bude dobré. 

Jak šel čas, příběhy se proměňovaly. Pak už jsem byla neodolatelná lamačka klučičích srdcí. Hravě jsem si poradila s kdejakou proradnou intrikánkou. Byla jsem iniciátorkou prvních polibků. Kluci byli odvaření z mé divokosti. Svět na papíře byl prostě nej. Takový dokonalý. Můj.

V pubertě jsem začala básnit, a byly to básničky buď zamilované a nebo hořkobolné. Nezapomenu na den, kdy zemřel Freddie Mercury. Do dneška nechápu, proč mě to tak zasáhlo, ale cítila jsem to jako velkou nespravedlnost. "Proč někdo tak nadaný, kdo toho má pořád tolik co říct, odešel, a já nikdo tady musím zůstat?! Dala bych mu svůj život, kdyby to šlo." Brečela jsem celou noc a pak jsem psala báseň. Nemám ji. Zmizela v propadlišti času.

To je další věc. Od mala jsem měla pocit, že na mně je všechno špatně a cokoliv udělám, není to dobré. Od narození jsem byla moc uřvaná, nedalo se to vydržet, což mělo za následek, že jsme pak řvali jako tygři dva, já a v návaznosti na mě taťka, který ze mě šílel. Pak mi nešlo čtení, škrábala jsem jako kocour, ani v počítání jsem nevynikala. A taťka zase šílel. Taky si pamatuji, jak mě učitelka, o které se tradovalo, že nejhodnější z nejhodnějších, vytahala za ucho za to, že škrábu. Asi ze mě šílela. S dětma jsem si nerozuměla.

Byla jsem předčasně dospělá. Už jako sedmiletá jsem si nejlépe pokecala se svojí babičkou. Ta mě milovala. Nechápala jsem krutosti, které jsou schopné si děti dělat. Měla jsem tendenci bránit slabší a tím jsem se vyčleňovala z kolektivu. Ten, na jehož stranu jsem se postavila, se sice se mnou pak chtěl kamarádit, ale já jsem si ani s ním neměla co říct. Jen jsem prostě nemohla vidět bezpráví. 

Nabyla jsem dojmu, že se mnou není něco v pořádku a cokoliv dělám, není to prostě dost dobré. Nebyla jsem schopná u ničeho vydržet, protože mi nedávalo smysl dělat něco, co není dobré. Chtěla jsem perfektní výsledek a toho jsem v mých očích nikdy nedosahovala. Vadilo mi i to, že nejsem schopná svůj výtvor napsat krasopisně. A tak jsem všechna svá díla vždy po čase roztrhala. Příběhy. Básničky. Deníky. 

Takhle jsem v minulosti i přicházela a odcházela z Blogu iDnes. Přišel okamžik, kdy jsem vzala své psaní na milost, abych později opět dospěla k závěru, že to stejně není dost dobré, a zase jsem se odmlčela. Onehdy jsem dostala i vyčiněno v tom smyslu, že na člověka, který o sobě říká, že píše rád, toho napíšu dost málo. Zpětně mi to přijde milé. Pan Šindelář ví. ;-)

Aktuálně jsem si došla k tomu, že já jsem psaní. Možná si píšu hlavně sama pro sebe. Skrz psaní se mi lépe rovnají myšlenky. Spojuji se sama se sebou. Daří se mi více se uvědomit a lépe se ukotvit v tom, kdo jsem a co žiju.

Sem se chodím učit a trénovat jako do posilovny. Ustát si to, že jsem mimozemšťanka. Přijímat lidi, se kterými nesouzním. Nebrat hlavu vážně, když mě přesvědčuje o tom, že moje psaní nemá smysl, když nemám karmu alespoň 30. Nenechat se strhnout do hodnocení, když se objeví nesouhlasné hodnotící komentáře. Nepropadat iluzím, že svět je nebezpečné místo plné zlých politiků a jiných vyšinutých bláznů, které je třeba nenávidět a bojovat proti nim. A v neposlední řadě se inspirovat a radovat se z blogů, které sem vnášejí světlo, hloubku, radost, hravost a poezii. Však vy víte, kam chodím. :-)

Občas nakouknu i kam nechodím a budu to muset asi dělat častěji, protože dnes jsem na chvíli oněměla samým překvapením. Ještě teď mám příjemnou husí kůži, když si na to vzpomenu. 

Tak vám všem děkuji, že tu můžu být, i když jsem mimozemšťanka, a klidně si mě nevšímejte, když vám budu připadat moc ujetá. Já si sama pro sebe i mluvím, takže jsem vlastně zvyklá. ;-) Ale když přijdete, tak budu moc a moc ráda. Žádné setkání není náhodné a vždy s sebou přináší nějakou hodnotu, která se dá zúročit, a tím se potom stáváme bohatými.

Mějte dobrou noc a hezké sny.