Sražen na kolena

Směr životní cesty máme předem daný a my si můžeme jen vybrat, jak velký odpor na té cestě budeme klást. Klademe-li odpor, pak prožíváme bolest a utrpení, necháme-li se životem vést, pak je to o přijetí, lásce, vděčnosti a pokoře.

Poslední dobou ke mně přicházejí zvláštní informace, které se vždy náhle vynoří z hlubin nevědomí, aby se tam o chvíli později zase ztratily. Stále se ale vracejí a připomínají se, jako by se měly pomalu ale jistě propsat do vědomí.

Jednou z těch věcí, které mi přicházejí na mysl, jsou kulisy. Celý náš život je jako divadelní představení, jehož jednotlivé scény se odehrávají v kulisách, které se mění, a my v rámci těch kulis méně či více vědomě, mnozí stále ještě nevědomě píšeme příběh svého života, realizujeme se. 

Naposledy jsem si tohle uvědomila v situaci s pacientem, o kterém jsem psala již v minulém článku. Od začátku byl velmi urputný. Jednu kyčel má odoperovanou, nemá ji, a druhou vážně nemocnou a bolestivou, čímž je velmi limitovaný v pohybu a tím i v sebeobsluze. Byl k nám přeložen z lůžek následné péče, kde si vytrpěl své, a proto není divu, že se za žádnou cenu nechtěl dostat zpět. Vzal si do hlavy, že bude chodit, a že se dostane domů. Přestože lékaři i fyzioterapeuti byli vzhledem k jeho zdravotnímu stavu v tomto směru skeptičtí, on trval na svém. "Já si věřím, že to zvládnu." každý den opakoval mně a veškerému personálu, se kterým u nás přicházel do kontaktu. 

Mohl propadnout skepsi. Mohl jen ležet a o nic se už nesnažit. Bylo by to špatně? Nebylo. Byla by to jen jiná cesta. On se ale realizoval po svém, šel po své cestě, zatnul zuby a vynaložil veškeré své úsilí na to, aby ze sebe dostal maximum. Jeho přání se ale ani tak nesplní. I přestože se snažil, nebude mu to dáno. I přestože se velmi zlepšil, rodina vyhodnotila, že to není dost, aby mohl jít domů, a tím se jeho sen jako lusknutím prstu rozplynul. Domů se nevrátí a bude čekat v zařízení lůžkové ošetřovatelské péče než se pro něj uvolní místo v domově pro seniory. "Sestři, já se ještě necítím na to, aby mě odložili do útulku, abych tam čekal na smrt." postěžoval si, když jsem si s ním povídala, abych mu alespoň trochu ulevila v té těžké chvíli. 

Vzpomínám si, že můj dědeček, když nastoupil svoji poslední cestu a už pak byl více v jiném světě než tady s námi, tak stále opakoval: "Ještě tady musím chvíli být, ještě tady musím něco vykonat, ale nevím co." Napadlo mě jen smíření. Co jiného tady ještě člověk může vykonat, když leží upoutaný na lůžko a nemůže už vlastně vůbec nic, než se smířit?!

Věřím tomu, že v našem životě je vše, jak má být. Dějovou osu našeho životního příběhu máme prostě danou. Cíl i podcíle jsou stanovené, my si jen můžeme vybrat, kudy k nim dojdeme. Pak jakákoliv nová životní situace jakoby mění kulisy, ve kterých máme hrát. My to buď můžeme dramatizovat a trápit se v tom nebo to přijmout jako nová pravidla hry, nové kulisy.

Výše uvedený fakt, pak může být vysvětlením třeba toho, že handicapovaní lidé si často uvědomují mnohem jasněji než zdraví lidé, o čem život je, a že je možné se z něj radovat i za velmi ztížených životních podmínek. Umějí si života více vážit. Dost možná si právě pod vlivem těžké životní lekce došli k tomu, že život jde dál, a změnily se pouze ty kulisy. Mohou se dál realizovat, jen jiným způsobem než byli dosud zvyklí. Vždy je tu ale také ta druhá možnost vzdát to, propadnout se do oběti a prožít zbytek života v utrpení. I tak to někdo může mít předem určené. 

U našeho pacienta jsem dnes vnímala změnu v postoji. Včera to vypadalo, že vzdává život. Dnes už byl takový smířený. "Kdybych jim chtěl dělat naschvály, sestři, tak řeknu, že chci domů, a vy byste mě tam museli pustit, protože jsem svéprávný a nikdo mě nemůže poslat, kam nechci. Mám jít ale někam, kde o mě nestojí? Co byste udělala vy na mém místě?" upřel na mě své smutné oči a odmlčel se. Měl svatou pravdu. Nikdo ho nemůžeme poslat, kam nechce. "Rozhodla bych se stejně jako vy. Nešla bych někam, kde mě nechtějí." odpověděla jsem, a jeho oči se zalily slzami a stiskem ruky, jako by projevoval díky za to, že mu rozumím.

Vzhledem k té urputnosti a svéhlavosti, která u něj od začátku byla zřejmá, bych se vůbec nedivila, kdyby si postavil hlavu, že chce domů, ale příběh se odehrává jinak. Nejdříve tam proběhla zlost na rodinu doprovázená nadávkami, což je pochopitelné. Pak došlo k uvědomění, že ho rodina hodila přes palubu, a to bylo hodně bolestivé. Aktuálně dochází k jakémusi smíření. Kulisy se mění a on má dvě možnosti, buď jít cestou odporu nebo přijetí. Když se ale vzepře a půjde domů, bude to výhra?

Vybral si přijetí, zdá se. A nevnímám to u něj jako prohru. Ba naopak cítím, že se zachoval úplně proti svým obvyklým zásadám, dle kterých doteď žil, a sražen na kolena si dochází k něčemu naprosto novému a velmi cennému. Možná to je ten hlavní důvod, proč tu jsme a k čemu si tady máme dospět. K přijetí, odpuštění, lásce, vděčnosti a pokoře. 

Zatím se mi potvrzuje, že přesně takhle to v tom našem životě je. Směr cesty máme předem daný, můžeme si vybrat kulisy, v jakých chceme hrát, a také si určit, jak moc velký odpor na té cestě budeme klást. Čím větší odpor klademe, tím větší bolest a utrpení pociťujeme, když se ale necháme životem vést, pak je to celé o přijetí, lásce, vděčnosti a pokoře. Bůh s námi.