Neočekávej naplnění svých očekávání

Dokud budeme svoji spokojenost podmiňovat čímkoliv z vnějšku, budeme stále nespokojení, neboť neustále někde budeme vytvářet tlak za účelem dosažení očekávaného výsledku. 

Mezi námi lidmi se rozmohl takový nešvar a to, že máme stále nějaká očekávání. Partneři mají očekávání od sebe navzájem, rodiče mají očekávání od svých dětí, děti mají očekávání od svých rodičů, přátelé mají očekávání od svých přátel, lidé mají očekávání od politiků, .... a v důsledků svých očekávání buď manipulují nebo sebou nechávají manipulovat.

Očekávání není nic jiného než že si od něčeho nebo od někoho něco slibujeme. Svoji vlastní spokojenost podmiňujeme tím, že někdo zvnějšku se bude chovat tak, jak my chceme (očekáváme) nebo že něco zvnějšku nám přinese očekávaný prospěch. Neumíme být spokojení s tím, co máme, a svůj pocit spokojenosti si stále podmiňujeme něčím, co momentálně nemáme, ale "určitě" to chceme.

A tak nemůžeme být spokojení, dokud naše dítě nebude nosit "dobré" známky a nebude sportovat tak jako sportujeme my. Nechceme od něj přece žádné olympijské výkony. Jen chceme, aby se učilo a sportovalo. Máme očekávání. Ale co když naše dítě prostě není ten typ? Jednou z něj bude třeba skvělý řemeslník a svůj volný čas bude trávit raději psaním básniček než honěním se za kulatým nesmyslem nebo zdoláváním vrcholů na kole! 

To je naše představa o životě, že by člověk měl usilovat o dobré výsledky ve škole a svůj volný čas vyplnit sportem, ale všichni nejsme stejní, a každého z nás učiní šťastným něco jiného. Proč by tedy naše dítě mělo naplňovat naše očekávání? Nenarodilo se pro to, aby nás učinilo spokojenými. Má žít tak, aby ono samo bylo spokojené, a my ho na té cestě "jen" máme podpořit.

Nemůžeme být spokojení, dokud druhý z partnerů nebude fungovat tak, jak my chceme. "Já kmitám od rána do večera, zastavím se, až když jdu spát. Jak je možné, že můj partner/partnerka to tak nemá?" Takový člověk pak neopomene svoji drahou polovičku zahrnout výčitkami pokaždé, když jeho/ji přistihne při nekmitání, nedej bože, aby nedělal/a vůbec nic nebo ještě hůř se něčím bavil/a. Vždycky je to ale naše volba, když si děláme ze života dostihový závod. Proč očekáváme od druhého, že to bude mít stejně? Není to jeho problém, že to tak nemá. Je to náš problém, že to od něj očekáváme.

Zejména my ženy často očekáváme od mužů, že nás učiní šťastnými, a pak se zlobíme vždy, kdykoliv on má svoji pozornost zaměřenou kamkoliv jinam než na nás. Například před romantickou večeří s námi upřednostní sledování fotbalového zápasu s kamarády. To, že s někým vstoupíme do partnerství ale neznamená, že se tím stáváme středobodem jeho vesmíru. Znamená to, že vzájemně vidíme středobod partnerova vesmíru a vlastně na něm milujeme jeho směřování k němu a chceme ho na té jeho cestě podpořit. V takovém vztahu, kdy oba mají svůj vlastní zdroj sebenaplnění, si pak partneři rádi věnují pozornost, vzájemně se respektují, chovají k sobě úctu a mají upřímnou chuť být spolu.

Jestliže ale vstupujeme do manželství s někým, jehož středobod vesmíru nám nikterak neimponuje, a plánujeme si, jak to po svatbě změníme a z muže denně vysedávajícího v hospůdce u pivka uděláme vzorného manžela, který z práce přijde s květinou a celé odpoledne si bude hrát s dětmi, tak v tom případě nezbývá než popřát hodně štěstí. Říká se tomu manipulace a můžeme si být jisté, že ta ke štěstí nepovede. Platí to samozřejmě i obráceně. Někdy ta očekávání mívají muži.

Jednoduše řečeno, dokud budeme svoji spokojenost podmiňovat čímkoliv z vnějšku, budeme stále nespokojení, neboť neustále někde budeme vytvářet tlak, abychom docílili očekávaného výsledku. 

Budeme se tak stále za něčím hnát, ale dosažení cíle si stejně nikdy neužijeme, protože když se k němu konečně z posledních sil dopachtíme, už budeme mít před sebou nový cíl, kterého ještě potřebujeme dosáhnout, abychom byli šťastní. 

Nejsme-li se svým životem spokojení, když jsme sami, a myslíme-li si, že to změní partnerský život, můžeme být velmi rychle a někdy taky velmi pomalu ale o to bolestivěji vyvedeni z omylu. Budeme tak pořád vytvářet nezdravé vztahy, ve kterých buď někoho znesvéprávňujeme a manipulujeme jím nebo se naopak vzdáváme své vlastní odpovědnosti, což nás nikdy do stavu trvalé spokojenosti dovést nemůže.

Proč lidé stále navazují vztahy potažmo uzavírají manželství s někým, jejichž středobod vesmíru jim absolutně nevyhovuje? Narodili jsme se sem, abychom každý našli svůj středobod vesmíru, a k němu máme směřovat. Jedině to nás udělá šťastnými. Je jedno, co to je. Nepřísluší nám to hodnotit. 

Rodiči jsme pro to, abychom své děti podpořili ve směřování k jejich středobodu. Partnery jsme pro to, abychom své drahé polovičky podpořili ve směřování k jejich středobodu. Středobod ale vychází z naší vnitřní podstaty, je uvnitř nás. Není to člověk ani věc. Je to způsob, jakým se realizujeme, jakým se vztahujeme ke druhým lidem. Kdykoliv ho hledáme vně, tak si můžeme být jistí, že je to samá voda a rozhodně ani nepřihořívá. 

A jak z toho ven? Jednoduše. Nemít očekávání. ;-) A kdykoliv někdo vidí středobod svého vesmíru v nás, tak neplačme štěstím, že je to asi ten pravý, který má určitě na mysli jen naše dobro, ale naopak se mějme na pozoru. Dost pravděpodobně to může být člověk, který ještě neobjevil to své, a bude mít od nás nemalé očekávání dát jeho životu smysl. ;-) Tak ale život nefunguje. Nejdřív musíme objevit svoji podstatu a potom může přijít ten pravý partner. To už je ale jiný příběh.