Poděkovat za život a nechtít víc

Poslední dny mívá těžké sny. Zpravidla se probouzí unavená, jakoby se vrátila z jiné reality odpočinout si sem, kde je ještě všechno zdánlivě v pořádku. Ale co když sní teď a skutečný život je tam, odkud přichází? 

Vydala se kopcem nahoru k lesu. Přišla na místo, kde se očividně zabydlel krtek. Na vrcholu jedné z desítek krtečin uviděla cosi, co přitáhlo její pozornost. Přišla blíž, aby to detailněji prozkoumala. Je to brouk nebo hlíza nějaké rostliny? Zkoumavě si to prohlížela. Strčila do toho špičkou boty, jestli se to začne hýbat. Nezačalo. Bude to spíš hlíza, zhodnotila to pro sebe. Asi by se to dalo sníst, musím si tohle místo zapamatovat. Rozhlédla se kolem, jestli je někde nějaký orientační bod, který by si mohla uložit do paměti, a v tom  jí došlo, jaké že to má podivné myšlenky. Jak jsem přišla na to, že budu muset jíst kořínky či brouky? Zakroutila hlavou a šla dál.

Stoupala loukou směrem k lesu a myšlenky stále neutichaly. Zhruba před měsícem tady po okolí rozhodila asi půl kila ořechů. Měly totiž prošlé datum spotřeby a jejím chuťovým buňkám už nebyly dost dobré. Napadlo jí ale, že zvěř nebude tak zmlsaná, a ořechy by jí mohly přijít vhod. Vzala si je tedy s sebou na procházku a po cestě je na různých místech trousila. Třeba jsem je tady podvědomě rozhodila ne pro zvěř ale sama pro sebe, napadlo ji zase. Budu sem moct přijít a sebrat si je, až to budu potřebovat. 

Z podivných myšlenek ji vytrhlo bublání vody. Bylo to někde hodně blízko. Podívala se směrem, odkud přicházel zvuk bublání. Pár metrů před sebou uviděla tůňku. Někdo do ní stahoval vodu pomocí tenké roury. Zdála se být čisťoučká. Sem se asi nedostanu. Tohle místo si nejspíš někdo bude hodně střežit. Přístup k vodě bude cennější než cokoliv jiného. Znovu se pozastavila nad tím, co jí to dnes chodí do hlavy za divné myšlenky. Bude snad válka nebo se blíží konec světa? 

Poslední dny mívá těžké sny. Jsou jak vystřižené z filmů, které nikdy neměla ráda, protože jí způsobovaly úzkosti. Bála se toho, že děj, který se v nich odehrává, se jednou může stát realitou. Většinou v těch snech před někým utíká, někde se schovává buď sama nebo se skupinou dalších vystrašených lidí. Je jí zima a má hlad. Strašně se bojí. Místa, ve kterých se sny odehrávají, jsou temná, studená a vlhká. Odevšad číhá nebezpečí a na dveře jako by klepal konec. Ale konec čeho? Konec těchto časů? Konec konzumního způsobu života? Konec jejího života? Nebo snad konec světa? Zpravidla se probouzí unavená, jakoby se vrátila z jiné reality odpočinout si sem, kde je ještě všechno zdánlivě v pořádku. Ale co když sní teď a skutečný život je tam, odkud přichází? 

Co když tady fakt končíme? Velké divadelní představení je u konce a opona se zavře. Představila si, že třeba už za chvíli zemře. Jako by se jí na okamžik zastavilo srdce. I myšlenky najednou utichly. Intenzivně začala vnímat, jak jí vítr ošlehává tváře, až ji trochu pálí a bolí. Dolehlo k ní mocné šumění lesa a překotný zpět ptáků z okolí. Bublání vody dokreslilo celou atmosféru. Symfonie Z českých luhů a hájů se rozezněla krajem v přímém přenosu. Dívala se kolem sebe a kochala se krásou místní krajiny.

Najednou měla pocit, jako by ji země objala a kolébala ji v náručí jako malé dítě, kterému za doprovodu všech těch zvuků a vjemů z okolí zpívá písničku, o tom jak jej miluje. Najednou se cítila, jako když odcházeli babička s dědou. Jakoby si tady teď na tomto místě znovu prožívala jejich poslední objetí a tu skutečnou bezpodmínečnou lásku, kterou ji celý svůj život zahrnovali. Hrozně to bolelo, když se s nimi v srdci loučila, ale zároveň nějak věděla, že tu s ní svým způsobem zůstanou i po smrti. Rozbrečela se. Je tu krásně. Jsem tu tak ráda. Zavřela oči a šeptala slova díků: "Děkuji, že tu mohu být. Děkuji, že jsem to tu mohla zažít. Děkuji za dar života. Vím, že jsem toho nedostala málo."

Když po tváři skanula poslední slza, hlavou jí projelo, nejsem přece fyzické tělo. Jsem energie, jsem vědomí. Tělo mi bylo dáno, abych mohla prožít lidský život na Zemi. Jednou jej stejně opustím. My lidi však lpíme na mnohem banálnějších věcech. Potom je pro nás nepředstavitelné nelpět na životě, poděkovat za to všechno, co jsme dostali darem, a nechtít víc. S pokorou přijmout, ať se stane, co se má stát.

Zůstala stát se zavřenýma očima a spočinula ve svém vnitřním tichu. V tom okamžiku, jakoby se rozplynula a stala se součástí všeho, zurčející vody v tůňce, zpěvu ptáků v korunách stromů, vzduchu vonícího jarem, větru ubíhajícího krajinou, šumění lesa, mlhy lemující obzor, hluku aut doléhajícího sem občas odněkud z dálky, štěkotu psů, kokrhání kohouta, tepání z nitra Země, ........