Za moji špatnou náladu můžeš ty

Antoine de Saint-Exupéry: „Dobře vidíme pouze srdcem, to hlavní je očima nepostižitelné.“ Kdyby se na svoji dceru díval srdcem, viděl by, že ona není zdrojem jeho frustrací, a naopak by se mohl od ní ledasčemu naučit.

Když přijde domů z práce, jeho kroky zpravidla vedou nejdřív do dětského pokoje. Ozvou se výčitky a obviňování vyřčené zvýšeným hlasem. „Ty tady máš zase bordel! Zase oblečení po zemi! Není ani kam stoupnout! To nemůžu jednou přijít domů, abych se nemusel rozčilovat?!“ Takhle to probíhá dost často, několikrát za týden. Jeho dcera je snadný terč, není těžké najít, co se jí dá vytknout. Dostala špatnou známku ve škole, má nepořádek v dětském pokoji, nevynesla odpadkový koš, jak slíbila nebo zase leží u telefonu.

Na první pohled by to mohlo vypadat, že ona má problém. Ona je ale naprosto v pohodě. Když slyší jeho výčitky, reaguje. „Dostala jsem trojku, tati, to je dobrá známka, mně to stačí, mám to jinak než ty.“ „No jo, jdu si to uklidit, ale je to můj pokoj, nemuselo by tě tolik rozčilovat, že tady mám nepořádek, je to můj prostor a můj nepořádek.“ „Promiň, zapomněla jsem, za chvíli jdu ven, tak ty odpadky zrovna vezmu s sebou.“ Kdyby se její otec na ni díval srdcem, musel by ocenit při nejmenším její reakce. Na to, že je v pubertě, reaguje vstřícně a s respektem. Neposílá ho kamsi, což děti v tomto věku často dělávají, a snaží se, i když je k tomu vyzývána opakovaně, v rámci svých možností ošetřit jeho potřeby.

Jeho dcera poměrně jasně sděluje, že má jiné potřeby než on. Proto jí stačí z fyziky trojka a raději se věnuje něčemu jinému než úklidu. On ale své potřeby nesděluje. Rovnou na ni útočí a snaží se ji zranit slovem. Nedělá to vědomě. Prostě se cítí špatně, přišel frustrovaný z práce, kde ten den prožil několik situací, ve kterých bylo pošlapáno jeho ego, ale vlastně si tento svůj pocit nepojmenoval. Jen vnímá, že se cítí zle. Nechce nést odpovědnost za to, jak špatně se cítí, proto ji hodí na dceru. Teď může říct, že za jeho špatné pocity může ona, protože se neučí a dělá nepořádek. Svoji negativní energii plynoucí z jeho vlastní nespokojenosti a nepohody si vylije na ni a udělá si z ní tak hromosvod svých frustrací!

Zdrojem našeho největšího trápení je totiž to, že nevíme, proč trpíme. Jakmile jsem schopni identifikovat vnitřní příčinu svého trápení, přestáváme být zmatení a tím se nám uleví. Ze všeho nejhorší je nejistota. Bohužel, je pro nás mnohem jednodušší sáhnout po příčině zvenku než pátrat uvnitř sebe samých. Je snazší ukázat na druhého, protože pokud bychom zjistili skutečné příčiny svých špatných pocitů, velmi pravděpodobně by to od nás vyžadovalo nějaké řešení. Jsem z práce frustrovaný? Neměl bych tedy odejít? A co bych měl dělat jiného? Je to dřina zamýšlet se nad takovými otázkami a hledat na ně odpověď, proto přehodit odpovědnost na druhého je mnohem pohodlnější.  

„Nedostává se mi slov, abych vypověděl svou samotu, svůj smutek či zlost.

Nedostává se mi slov, abych vypověděl, jak potřebuji sdílet, jak potřebuji pochopení a uznání.

A tak  kritizuji, napadám či zasazuji rány.

A tak trucuji, utíkám se k závislosti, piju nebo se utápím v depresi.“

                                                                                                              Thomas d‘Ansembourg

Nikdo nás v dětství nenaučil, jak přesně popisovat, co cítíme, ani jaké jsou naše potřeby. Naopak mnohdy nám bylo naznačováno, že naše hlasité vyjadřování pocitů není žádoucí. Postupně jsme tedy dospěli k závěru, že abychom přežili a začlenili se do společnosti, měli bychom naslouchat hlavně potřebám druhých lidí. Uvěřili jsme, že se musíme odpojit od sebe samých. Stali se z nás hodné holky a hodní kluci. Pácháme násilí sami na sobě vším tím, co se neodvažujeme říct nebo udělat, ačkoli nám na tom opravdu záleží, anebo tím, že něco děláme proto, že si myslíme, že to dělat musíme. Za tohle odpojení od sebe samých ale zákonitě musíme jednou zaplatit! A jaká je cena? Třeba pochybnosti, deprese, neschopnost volby nebo neschopnost zaujmout stanovisko a dodržovat své závazky a ztráta chuti do života.

Pokud nechceme svůj život prožít ve stížnostech a obviňování druhých z mizérie našeho života, pak cesta ven vede jedině přes znovu nalezení sebe samých. Je třeba se v sobě pevně ukotvit, a cítit zevnitř, že jsem to já, kdo mluví, já, kdo rozhoduje, a nikoliv už mé návyky, můj strach z toho, jak mě vidí ostatní.

Abychom znovu nalezli sami sebe, je třeba naučit se naslouchat svým pocitům. Jsou jako blikající kontrolky, které nám ukazují, že nějaká naše potřeba je nebo není uspokojena. Přinášejí nám informace o nás samých a umožňují nám určit naše potřeby. Pochopení našich vlastních potřeb nám navíc umožňuje lépe pochopit i vlastní hodnoty.

Kdyby otec reflektoval své pocity, zjistil by, že si je přinesl z práce, ze situací, které tam dnes prožil. Nejspíš by za nimi nalezl potřebu uznání, potřebu říct svůj vlastní názor na věc a možnost aplikovat své vlastní řešení. Mohl by pak zvážit, jestli mu ta práce za to stojí, když je příčinou jeho každodenních frustrací. Potom by mohl přijít domů a být více tolerantní k nepořádku své pubertální dcery i k tomu, že ji zase našel u telefonu. Namísto útoku by se jí mohl zeptat, jaký měla den, a pak nenásilně zavést řeč na to, že by bylo fajn, kdyby si trochu uklidila a věnovala se také něčemu jinému, než je telefon. Nejspíš by tak došlo k diskuzi, co je pro koho důležité, kdo má jakou potřebu, ale o tom to je, pokud chceme s někým sdílet svůj život a přitom zůstat sami sebou.

K tomu, abychom dokázali být s druhými, je tedy nejdříve třeba být autentičtí, být sami sebou, vítat své pocity, ať jsou příjemné či nepříjemné, neboť nám přišly sdělit něco o nás samých. Jakmile za svým pocitem nalezneme svoji potřebu, můžeme ji řešit nebo můžeme vznést požadavek na druhého člověka, a potom třeba s ním nalézt společné řešení. To je cesta, jak být spokojení sami se sebou i v interakci s druhými lidmi. To je cesta, jak přijmout odpovědnost za svůj život a neobviňovat z naší špatné nálady druhé lidi, ať už jsou to naši partneři, naše děti, náš šéf nebo třeba naši politici. :-)