Seznamte se, pan Jakub brůča a paní Klára sluníčková aneb s bručounem na ferratu nelez

Jak praví jedno norské přísloví. „Není špatné počasí. Je jen špatné oblečení.“ Je to jen na nás, jestli chceme život brát jako důvod ke stížnostem nebo příležitost k růstu.

Vášní, která Jakuba a Kláru spojovala, byly Alpy. Celý rok se vždy těšili na svoji týdenní dovolenou, která byla jen jejich. Oni dva a alpští velikáni, kteří si říkají o zdolání. Jezdí takhle spolu do Alp už několik roků. Je tam stále co poznávat i zdolávat. 

Hory jsou skvělé v tom, že jsou nevyčerpatelnou studnicí poznání i výzev. Nejsou nikdy stejné. I kdyby člověk strávil den sezením na balkóně hotelového pokoje s výhledem na hory a sledováním toho, jak se v průběhu denní doby hory proměňují, musel by seznat, že je to impozantní podívaná. Kam se hrabe televize se stovkami programů. Kouzlo hor nemůže nic překonat. 

Měnící se světlo proměňuje tvary vrcholů, ráz krajiny i atmosféru hor. Hory umějí být oslnivé svojí výškou a svými tvary, laskavé a vřelé, když počasí přeje a ony otevřou svoji náruč voňavou po divokém lučním kvítí, roztomilé se svými zvědavými svišti a fascinujícími kamzíky, kteří se nebojácně vrhají prudkými kamenitými svahy střemhlav dolů, až se tají dech. Hory ale umějí být také nehostinné, když vše kolem pokryje šedivá a studeně vlhká mlha, drsné, když se zčista jasna ochladí, spustí prudký liják a začne foukat studený vítr tak silně, že je těžké udělat krok a další krok a další, i strašidelné, když člověka na hřebeni stihne bouřka, vše kolem ztmavne, oblohu křižují nepředvídatelné a oslnivé blesky, ze všech stran duní ohlušující hromy a zdají se být tak strašně blízko, že člověku tuhne krev v žilách. Zpravidla není vidět na krok, neboť vše se rázem ztratí v husté mlhovině nebo tmavých mracích, jako by nastal konec světa, a člověk zůstal na planetě sám jediný přeživší exemplář. Všechny ty tváře alpských velikánů lze ale milovat. Ve všech je kouzlo a ve všech se zračí život sám. 

Klára a Jakub zatím měli štěstí na počasí. Všechny ty roky, co do Alp jezdí, jim z toho týdne pršelo vždy maximálně jeden den, jinak jim počasí vždy přálo. Letos přišel ten rok, kdy tomu tak úplně nebylo. 

„To je na hovno!“ ulevuje si Jakub před snídaní nad předpovědí počasí, kterou právě studuje v telefonu. „V jednu má začít chcát.“ 
„Hm, ale teď je krásně, podívej se ven.“ září Klára nadšená při pomyšlení, že je zase po roce v Alpách. 
„Ale zkazí se to.“ trvá na svém Jakub. 
„Nemyslím si, ale zabalíme s sebou pláštěnky. Nejsme přece z cukru.“ dívá se Klára na Jakuba povzbudivě se stále stejným úsměvem na tváři, jako by snad neslyšela, co jí právě oznámil.
„Ty si to nemyslíš?!“ opakuje po ní Jakub s jistou jízlivostí v hlase. Nejspíš vůbec nechtěl znát vysvětlení, proč si to Klára nemyslí, neboť tušil, že její odpověď by ho v jeho naštvanosti stejně nemohla uspokojit, spíš ještě více naštvat. 
„Proč by mělo pršet?“ zareagovala Klára. „Vždyť on nás má rád. Vždycky máme hezké počasí.“ usmála se na Jakuba šibalsky, neboť věděla, že její zmínku o požehnání z nebes přijme snáz, když mu to podá s humorem. 
„Hm, tak to jo.“ odpověděl sarkasticky a tón jeho hlasu naznačoval, že si o tom myslí své. „Ale chcát má i zítra a už od rána. A vlastně má být hezky jen v úterý, a jinak předpovídají déšť na každý den. A ve čtvrtek a v pátek to bude úplně nejhorší.“ sýčkuje dál Jakub, a protože Klára vážnost situace očividně stále podceňuje, dává si Jakub velmi záležet, aby dalším informacím dodal patřičně na dramatičnosti.
„Ale dnes je dnes.“ Trvá na svém Klára. „Zatím je tam krásně. Jsme na horách. Počasí je zde proměnlivější než kde jinde, pojďme problém řešit, až nastane. Mám už hlad a jsem zvědavá, co skvělého nám připravili k snídani."
Jakub už neříká nic a beze slov následuje Kláru ke dveřím jejich hotelového pokoje. 

Jakub je skvělý plánovač. Umí naplánovat nejlepší trasy na světě, pěší i cyklistické. Klára mu je za to velmi vděčná. Ona by to nikdy nezvládla tak dobře jako on. Snadno se ztrácí v prostoru i ve velkém množství informací. Klára nikdy nebrblá. Je ráda za každý zážitek, za každou zdolanou výzvu, za každý den strávený venku v horách. Jakub  by těžko hledal společnici, která by byla tolik nadšená z každého výškového metru navíc. Klára je v tomto směru tak trochu blázen. Slyší na výzvy pěší i cyklistické, poslední dobou i lezecké na ferratách. Jakub si toho je dobře vědom a má to na ní rád. Když jí oznámil, že dnes ji čeká trojboj, rozzářila se jako dítě, které našlo pod vánočním stromečkem hromadu dárků. 

„Co máme v plánu?“ vyhrkla netrpělivě, aby nezdržovala otázkou a už se rychle dozvěděla odpověď. Jakub jí vysvětlil, že nejdříve pojedou 7 km na kole, přičemž nastoupají přes 700 výškových metrů. U horské chaty Lindauer Hütte nechají kola a budou několik km stoupat pěšky k ferratě, jež je součástí masivu Sulzfluh. Tu polezou. Ferrata je jedinečná tím, že její součástí je průlez skalním masívem na jeho druhou stranu. Proto je oba Jakub dnes vybavil mimo jiné také čelovkami. No, a až z masivu sestoupí, tak se zase musejí vrátit pěšky zpět pro kola a potom už je čeká jen sjezd na kole dolů k autu. Klára byla nadšená. Informace, že po celou dobu bude mít na zádech ne zrovna lehký batoh s pitím a lezeckou výbavou, ji nikterak nemohla rozhodit. Ani to že z úsporných důvodů nepojede na kole v cyklistických tretrách, ale bude to muset zvládnout v trekových botách. Ani to že bude vypadat spíš jako zbloudilá stavební dělnice než cyklistka, neboť z týž důvodů na hlavě nebude mít helmu cyklistickou ale lezeckou. Přišlo jí to naopak vzrušující. Hned po snídani vyrazili. 

„Je to v prdeli!“ zahlásil Jakub hned poté, co sundal kola ze střechy auta.
„Co se stalo?“ zeptala se Klára.
„Před dovolenou jsem si půjčil tvoje kolo a dal jsem ti sedlo výš. Nemám s sebou imbus. Nechal jsem ho na pokoji. Pojedeme do prdele. Celou cestu ve stoje nedáš!“
„Já ale jedu nahoru. Jsem už připravená. Není jiná varianta!“ podívala se Klára na Jakuba tak přesvědčivě, že mu na chvíli došla řeč.
„A jak to chceš asi udělat?“ šlehl po ní zlostným pohledem. 
„Za chvíli tudy pojedou ti čtyři cyklisti na freeridových kolech, co jsme kolem nich projížděli autem. Ti budou mít imbus.“ řekla Klára s takovou jistotou, jako by snad rentgenovým zrakem stihla prohlédnout celou jejich výbavu, když je před chvílí míjeli. (pozn. redakce: To by možná Jakub nebyl úplně rád. :-))

Za pár minut opravdu projížděli. Jakub je zastavil. Imbus opravdu měli a bez problémů zapůjčili. Jakub dal Kláře sedlo níž a všechny čtyři cyklisty obdaroval českým pivem Radegast. Těžko říct, jestli byli rádi. Bylo znát, že hořká chuť piva je nejspíš trochu zaskočila. Holt hořkost není pro každého! Někdo i v ní najde poezii, jiný ji stěží překousne. 

Cesta k horské chatě vedla strmě nahoru. Klára i Jakub se řádně zapotili a po cestě sklidili pár obdivných pohledů a povzbuzení od pěších, neboť cyklisti bez pohonu jsou v horách jevem stále vzácnějším. Dorazili k chatě, kde chtěli nechat kola. V chatě byla restaurace. Sezení bylo i venku. Klára i Jakub se nechtěli zdržovat. Měli před sebou ještě dlouho cestu. Jen nakoukli s tím, že pivo si když tak vychutnají, až se budou vracet. U jednoho stolu seděli tři německy hovořící muži. Jakub jen zaslechl slovo Tschechisch. Dívali se na Jakuba a Kláru a vyloženě se jim vysmívali. 

„Oni se nám smějou, kreténi.“ procedil Jakub mezi zuby.
Kláru to zaskočilo a na chvíli vyvedlo z míry.  Euforii z výkonu, který podala, vystřídal pocit trapnosti. Ve svém nadšení ze zdolaného kopce a z výhledu, který se jí tady nahoře naskytl, nerozuměla tomu, že někomu připadá směšná. Proč? Do toho poslouchala Jakuba, který si bručel pod vousy něco o debilech a kreténech. 
„Takový mám nejradši. Bez tak ty tři elektrokola, co jsou támhle opřený, jsou jejich. Nechají se vyvézt nahoru, tady lejou jedno pivo za druhým a budou machrovat.“ vztekal se Jakub.
Klára se s chutí pustila do banánu a při tom si rovnala myšlenky. „Vykašli se na ně. Hlupáci jsou všude. Navíc třeba opravdu vypadáme směšně. Na hlavách máme ty kýble. Jim to možná nedochází, že pokračujeme na ferraty. Minimálně já v tom určitě vypadám srandovně.“ začala se Klára smát.
„Mně takovýhle kreténi, prostě vytáčí. Nemám rád, když si ze mě někdo dělá prdel.“ bručel dál Jakub.
„Dej si Tatranku a pokračujme dál. Přece si to nenecháme zkazit. Podívej se na tu nádheru kolem nás.“ ukazovala Klára směrem k ferratě.
V tu chvíli začalo poprchávat.
„No, to je skvělý! Začíná zase chcát. Já po mokrých šutrech nepolezu.“ začal si zase stěžovat Jakub. „Můžeme sednout na kolo a jet zpátky dolů.“ byl stále naštvanější.
„Co blázníš. Jenom poprchává, v tom můžeme klidně lézt.“ uklidňovala ho Klára.
Jakub vyndal telefon a snažil se najít předpověď. Na chatě ale nebyl signál, a tak se mu to nepodařilo. 
„Všude kolem je černo. To nebude jen přeháňka. Bude pršet.“ držkoval Jakub.
Klára si z batohu vyndala proteinovou tyčinku a mlčela. I přestože černé mraky byly opravdu všude kolem nich, nějak prostě cítila, že pršet nebude. Nejspíš občas spadne pár kapek, ale na déšť to prostě neviděla. Věděla ale, že Jakuba nemá smysl o tom přesvědčovat. Pojede si stejně svou. Seděli vedle sebe na lavičce a mlčeli. Po chvíli přeháňka ustala, a tak se rozhodli, že tedy vyrazí. Daleko však nedošli. Jen pár metrů k prvnímu rozcestníku. 

„Cože? K ferratě je to dvě hodiny? To je nějaká chyba!!!“ díval se Jakub na rozcestník nevěřícně a bylo vidět, že už to v něm zase vře.
„Co je za problém?“ opatrně se zeptala Klára.
„Problém je to, že už je jedna hodina. Tady píšou, že k ferratě je to ještě dvě hodiny cesty. Dojdeme tam ve tři. Ferratu polezeme dvě hodiny a potom dvě hodiny cesta zpátky. Někde si musíme dát přestávku, odpočinout si a najíst se. Když to půjde hodně dobře, vrátíme se sem o půl osmé. A co když přijdou nějaké potíže? Já to nechápu, jak se to mohlo stát?! Špatně jsem to naplánoval! Vždyť to se nedá stihnout!“ Jakub se díval střídavě do mapy v mobilu a na rozcestník, jakoby tomu všemu nemohl uvěřit.
„Když tady nebudeme otálet, tak se to dá stihnout! Přidáme do kroku a o půl osmé jsme zpátky jako na koni a třeba stihneme i večeři!“ zavelela Klára odhodlaně.
„Neblázni. Já nechci k ferratě běžet. Bude nás to stát strašně sil a nezbyde nám síla na ferratu. To je nebezpečné.“ oponoval jí Jakub.
„Tak prostě pojďme. Pojďme se tam alespoň podívat. Když nebudeme mít sílu, tak nepolezeme. Přece se teď ale nevrátíme na pokoj?!“ trvala Klára na tom, že prostě vyjdou a potom se uvidí.

A tak se závodním tempem vydali k ferratě. Jenže počasí nepřestávalo zlobit, a Jakub celou cestu sýčkoval, jak je to všechno na hovno, a že bude určitě chcát. Podařilo se mu nakonec chytit signál a najít předpověď, a ta nebyla příznivá. Maloval čerty na zeď, že chce vidět Kláru, jak tuhle cestu, kterou se teď škrábou nahoru, poleze dolů, až to všechno bude mokré. Klára už neměla chuť to komentovat. Nemělo smysl mu říkat, že cítí, že pršet nebude. Stejně by jí nevěřil. Každou chvíli se sice přihnal nějaký drobný deštík, ale byly to jen přeháňky. Odešly tak rychle, jako přišly, a tak nakonec za neustálého Jakubova špačkování se přiblížili k ferratě na dohled. Pohled to byl zajímavý. Nic co by Klára s Jakubem doposud lezli. Klára chtěla lézt a Jakub to viděl jak jinak než černě. 

Nakonec se rozhodli to vzdát. Procházeli totiž kolem dva muži, kteří se z ferraty už vraceli. Říkali, že ferrata je pěkná, není náročná, ale horší je návrat z ní zpět na pěší cestu, ten je celkem nepříjemný a pro někoho by mohl být i nebezpečný. Při těch slovech se podívali na Kláru. „Je to v podstatě sjezd sutí.“ líčil jeden z nich. „Opravdu jsem se chvílemi bál. Prostě to jede. Chce to zanořit se, jet a hlavně udržet rovnováhu.“ Také dali Jakubovi za pravdu v tom, že čas příliš nehraje v jejich prospěch, protože doba už pokročila, a výstup k ferratě, pak nahoru ferratou a návrat zpět jim ještě nějakých pár hodin zabere. A tak se Klára s Jakubem přece jen rozhodli pro návrat. Jakub byl konečně spokojený, že měl pravdu, a Klára zase nebyla nespokojená. „Já jsem ještě mladá.“ smála se. "Vrátím se sem. Tuhle ferratu polezu. Vím to.“ usmívala se a těšila se, jak si v hospůdce na Lindauer Hütte dají studené pivo. Mraky se stále zlověstně honily po obloze, ale nepršelo z nich.  Počasí vydrželo. Co však čert nechtěl, tři motorizovaní německy hovořící cyklisti posměváčci nyní již v notně rozjařeném stavu v hospodě stále seděli. Jakub je sjel opovržlivým pohledem a utrousil něco v tom smyslu, že ti pitomci jsou ještě tady. Ale to bylo vše. Už to více neřešil, a to bylo dobře.

No a v tomto duchu se odehrával celý ten týden.
Mlha byla na hovno, protože nebylo nikam vidět. „A ty necítíš tu tajemnou zvláštní a trochu strašidelnou atmosféru? Občas z mlhy vykoukne nějaký skalnatý vrchol a potom zase zmizí. Je to spíš jako bychom se plavili po moři. Má to něco do sebe.“ snažila se Klára Jakubovi zprostředkovat, jak to vidí ona.
Déšť byl na hovno. „Sluníčko miluju, i barevné louky, které rozpálené od slunce voní na hony daleko. Ale nebylo by to pořád stejné, kdyby nám celý týden svítilo slunce? Takhle se pěšinou, kudy máme jít, valí voda, překonáváme rozvodněné potoky, a je to jiné, zábavnější.“ přesvědčovala Klára Jakuba, i přestože ten den po mokrých kamenech již třikrát uklouzla. Poprvé si o drsný ostrý kámen ošklivě odřela dlaň, kterou dala pod sebe, když padala. Podruhé si roztrhla pláštěnku, když se snažila rozhozenou rovnováhu vyrovnat a stejně se jí to nepodařilo. A potřetí hodila záda a roztrhla si nový batoh. Smála se a říkala něco o zemské přitažlivosti, že je dnes extrémně silná a ona se jí prostě nemůže ubránit. Nereptala, když jim bouře zhatila hřebenovou túru. Byla vděčná za to, že viděla hory i v jejich mocné síle a mohla tak spatřit další jejich tvář. Nedělalo jí problém od túry s respektem upustit s tím, že přece není všem dnům konec. 

Poslední den celé dopoledne propršelo. Jakub hledal, kam by se ještě dnes mohli podívat, a přitom prskal, že už to stejně nestihnou. Kolem oběda přesně, jak Klára předpověděla, se vyčasilo, a tak přece jen vyrazili. Trasa měla 19 km, což bylo celkem dost na to, že vyráželi až po obědě. Nasadili tedy svižné tempo. Kopec se prudce zvedl již nedaleko za hotelem, a po 20 minutách stoupání začalo ostře pražit slunce. 
„Musíme se namazat.“ zahlásil Jakub. „Ať se poslední den nespálíme.“
„A ty máš opalovák?“ zeptala se Klára.
„Já ne.“ odpověděl zaraženě Jakub. „Ale říkal jsem ti, ať ho sbalíš.“
„Tak to jsem asi přeslechla. Nevzala jsem ho. Myslím.“ řekla rozpačitě Klára tušíc, co bude následovat.
Oba začali prohledávat batoh. Nenašli.
Jakub se začal rozčilovat. „To je na hovno. Hrozně praží. Spálíme se. Co budeme dělat?“ bezradně stál s naštvaným výrazem ve tváři.
„Tak moc možností není." reagovala Klára odměřeně, protože už těch stížností za ten týden začalo být dost i na ni. "Buď budeme pokračovat a nejspíš se spálíme nebo se vrátíme do hotelu pro opalovák.“
„No, to je pěkně na hovno. Máme málo času. Už teď to nestíháme a tohle bude další zdržení.“ čílil se Jakub. „Nehledě na to, že si odděláme nohy. Už jsme ušli docela kus cesty do pořádného kopce. Teď to budeme sbíhat a pak se budeme znovu škrábat nahoru?!“ rozezleně kopnul do kamene, který ležel na cestě před ním.
„Já pro něj běžím. Než ty se tady vyvztekáš, tak jsem zpátky.“ řekla Klára připravena vyběhnout.
„Mám tě nechat běžet a sám tady čekat? To je dost blbý, ne?!“ s pohledem zapíchnutým do země brblal Jakub.
„Mně to nevadí. Nemá cenu, abys pro něj běžel ty. Když máš v plánu oddělat si nohy, tak si je odděláš. Já to v plánu nemám. Budu v pohodě. Počkej tady s batohem a já jsem za 20 minut zpět.“ Klára už nečekala na další reakci a rozběhla se dolů směrem k hotelu. Asi za 20 minut se vrátila zpět s opalovákem. Jakub už byl klidný. Dokonce ji pochválil, že byla rychlá. Ochráněni před sluncem mohli v dobré náladě pokračovat dál. Na jak dlouho ale? 

Jak praví jedno norské přísloví. „Není špatné počasí. Je jen špatné oblečení.“ Každý den každou minutu máme šanci využít potenciál svých životů. Každou minutu se můžeme znovu rozhodnout, jestli se chceme zlobit na lidi a situace přicházející do našeho života nebo jestli už jsme připravení je přijmout jako výzvu a novou šanci, kterou nám vesmír poslal, abychom se mohli povznést zase o kousek výše nad své pozemské přízemní já.