Co takhle dělat obchod aneb vánice na trhu pracovních příležitostí

Naší malé holčičce je tento týden 2,5 roku. Dny mé rodičovské dovolené budou zanedlouho podtrženy a sečteny a všem nám začne nový život. Naše holčička půjde do školky a já, doufám, půjdu do práce. Nejdříve tedy musím nějakou najít!

Rozhodla jsem se neponechat nic náhodě. Odstěhovala jsem se do krásného kraje, ale pracovních příležitostí tady nikdy moc nebylo a bohužel jich stále ubývá. Možná ani půl roku není dost dlouhá doba na to, abych se na zdejším pracovním trhu dobře prodala, a že jsem dobrá trhovkyně. ;-) Nevím, jak to máte vy, ale já to mám tak, že když se v životě pro něco rozhodnu, začnou se záhy dít věci, a tak tomu bylo i teď. Rozhodla jsem se najít si práci a najednou se přede mnou objevil inzerát, který vypadal docela slibně. Zdálo se dokonce, že bych na té pozici mohla využít svých předchozích pracovních zkušeností, v což jsem doposud vůbec nedoufala. Připadalo mi, že by byl hřích o nic se nepokusit, a tak jsem zavolala na uvedené telefonní číslo, abych se přihlásila na pohovor. Mužský hlas u druhého aparátu zněl sympaticky. Poprosil mě o zaslání životopisu a přislíbil, že se mi ozve s termínem pohovoru. Jak slíbil, tak udělal, a tak jsem jednoho nezapomenutelného únorového odpoledne vyrazila na pohovor. Jak už to tak v mém životě bývá, bylo to ve stylu Bridget Jonesové. Auto nám bohužel vypovědělo službu, a tak bylo jasné, že na pohovor musím pěšky. Venku byla od rána sněhová vánice doprovázená silným větrem. S manželem jsme se dohodli na čase, kdy určitě nejpozději musí dorazit z práce domů, abych to na pohovor stíhala normální chůzí. Samozřejmě, přišel pozdě! Mezi dveřmi jsme si předali dceru a mně nezbývalo než vyběhnout proti větru nejkratší cestou k městu. Do metrové sněhové závěje jsem zapadla hned za domem, oblečená za dámu v dlouhém černém kabátu, v černých kalhotách a v kozačkách na podpatku. Proč ne? Doufala jsem, že se jedná jen o navátý sníh, a že dalším krokem už vystoupám na pevnou cestu, která tam měla být, a tak mě ani nenapadlo z těch závějí vycouvat. Bohužel, můj úsudek byl chybný! Brodila jsem se sněhem ještě pořádný kus cesty, při tom jsem si navíc musela držet čepici, aby mi neuletěla a neustále mi z ramene sjížděla kabelka. Dost se mi ulevilo, když jsem se z té sněhové nadílky vykulila na čerstvě vypluhovanou cestu. Neradovala jsem se však dlouho. Vypluhovaná cesta totiž byla jako namydlená, a protože přede mnou byl zrovna kopec s velmi prudkým klesáním, adrenalin v mé krvi prudce stoupl. Klouzala jsem se v kozačkách na podpatku z kopce dolů, neviděla jsem na cestu, protože do obličeje mi pleskal sníh. Kabelku už jsem vůbec neměla pod kontrolou. Na smluvené místo jsem přifuněla asi tři minuty před stanoveným časem. Stihla jsem ještě z kabelky vytáhnout zrcátko, což jsem neměla dělat. Pohled na můj větrem opleskaný obličej s rudými fleky, uplakanýma očima a rozteklými líčidly byl opravdu povzbuzující. To musí odrovnat každého potenciálního zaměstnavatele, pomyslela jsem si. Naštěstí mi bylo dopřáno ještě pět minut oddechového času, takže jsem stihla setřít černé čmouhy na tvářích a trochu povolila i křeč v obličeji způsobená tím lítým bojem s nástrahami paní zimy a nedostatkem času. Dále už vše probíhalo ve zcela vážném a důstojném duchu. Z pohovoru se vyklubal spíš rozhovor, který byl následně příčinou několika mých bezesných nocí. Pracovní příležitost se ukázala jako pracovní výzva, která však pro mě znamená i velmi mnoho dalších výzev nejen pracovních. Je to tolik výzev najednou, že nevím, jestli jsem momentálně připravená jim čelit se ctí. Můj největší problém je, že vím, do čeho bych šla. Znám všechna úskalí. Co mi dělá těžkou hlavu nejvíce, je čas. Pokud chce tuhle práci člověk dělat dobře, je velmi časově náročná. Nevadí mi pracovat hodně a tvrdě, ale mám nyní nastavené priority jinak než před lety. Bylo by dost těžké nezpronevěřit se svým přáním a slibům, které jsem si dala, co se týká času věnovaného rodině. Tak už skoro 14 dní zvažuji všechna pro a proti. Některý den se mi zdá, že to musí nějak jít, že to určitě zvládneme. Další den mám zase pocit, že je to nemožné, že to nezvládneme skloubit tak, aby to nebylo na úkor naší dcery. Ale jak jsem řekla, když se pro něco rozhodnu, začnou se dít věci. Kamarádka na mě poštvala obchodnici s krásou. Ne, že bych jí zazlívala, že se stará o moje věčné mládí, ale nemám ráda, když mi někdo cokoliv vnucuje. Nemám to ráda po telefonu a už vůbec ne, když se mi někdo chce s celým svým obchodem nastěhovat až do bytu. Nic jsem té paní nezastírala. Řekla jsem jí, že tenhle způsob nakupování nemám ráda. Řekla jsem jí, ať se k nám neobtěžuje chodit, neboť bych si od ní stejně nic nekoupila, protože za drahou kosmetiku jsem ochotná utrácet, teprve až si na ni sama vydělám, a to zřejmě ještě nějaký pátek nebude. Jenže paní se nenechala jen tak odbýt a neustále přede mne předkládala různé možnosti, jak bych mohla u ní nakoupit, aniž bych zatížila náš rodinný rozpočet. Trvala na tom, že chce přijet, i když ví, že si nic nekoupím. Zřejmě moje slabost pro kosmetiku ze mě čpí i po telefonu. Mluvily jsme spolu rekordně dlouho. Běžně veškeré takové nabídky utínám hned v začátcích. Tohle bylo ale jiné, a tak jsem najednou snad i byla zvědavá, kdo se za tím hlasem z telefonu skrývá. Obchodnice s krásou měla přijet v ten den, kdy byla ta hrozná vánice. Kvůli neprůjezdnosti silnic jsme to ale o den odložily, a tak další den stála za našimi dveřmi se dvěma kufry jako by se k nám opravdu chtěla nastěhovat. Vyskládala přede mne všechny ty zázračné přípravky, které s vaší pletí vykouzlí zázrak a všechny je na mě vyzkoušela. Neměla asi takový úspěch, na jaký je zvyklá, protože já jsem na kosmetiku ujetá. Starám se o svou pleť už od puberty, kdy jedna kosmetička moji pleť před celou třídou vyhodnotila sice jako nejkrásnější, ale hned v zápětí mě vyděsila k smrti prohlášením směrem ke zbytku třídy stylem „nemusíte své kamarádce nic závidět, protože tahle pleť velmi rychle zestárne“. Nicméně tohle setkání nebylo nepříjemné. Spíš jsme si spolu povídaly. Nejdřív dlouho obecně o kosmetice a o líčení, potom už o všem možném. Mluvily jsme i o práci, o tom co jsme dělaly, o tom jak se ona dostala, k tomu co dělá a o tom co já bych si představovala za práci a z paní najednou vypadlo: „A nelíbilo by se Vám prodávat kosmetiku?“ Tou otázkou mě sice úplně nezaskočila, během rodičovské dovolené jsem přemýšlela o různých možnostech přivýdělku. Byla to i kosmetika a byly to třeba šperky. Vždy jsem to ale zavrhla právě z toho důvodu, že já sama nemám ráda, když mě někdo něčím takovým obtěžuje. Opravdu to cítím jako obtěžování. Jak bych potom něco takového mohla dělat? Nicméně osobní setkání s touto dámou, mě přimělo dívat se na to zase z trochu jiného úhlu pohledu. Ten můj původní zkostnatělý úhel je sice stále převažující, ale tak nějak mám neodbytný pocit, jestli není něco špatně právě na mém přístupu. Do života mi neustále vstupují nabídky podobného typu a to dělat obchod. Třeba si mám takovou zkušeností projít, třeba je to cesta, jak se zbavit některých svých předsudků a obav a fobií. Třeba bych byla dobrá obchodnice s krásou a třeba bych byla ještě lepší finanční poradkyně. Teď zbývá jen se rozhodnout! A potom se začnou dít věci! ;-)